Doktoři opoždění, nebo „opoždění“?

Tak strašně se mi dnes nechtělo vstávat. Budík jsem si musela včera nastavit o něco dříve, protože jdu ráno s dcerou k doktorce pro nová rovnátka. Na pozvánce máme napsáno, že si je můžeme vyzvednout již od 7:15 hod. Teď co s ní chodí na pravidelné kontroly naše babička, vlastně ani nevím, jestli už doktorka začala do ordinace docházet včas.

Když jsem doprovázela dceru já, chodívala vždycky pozdě. Vždy jsem se nechávala zvát hned na začátek ordinačních hodin jako první, aby moje dítě stíhalo začátek vyučování a já začátek pracovní doby. Ovšem byla to marnost nad marnost. Nikdy to nestíhala ani jedna z nás. Dochvilnost nebyla doktorce prostě dána. Vlastně mám pocit, že více lékařů nezvládá včasný nástup do zaměstnání. Naštěstí je zas tak často nepotřebujeme.

 Ale to už se blížíme k cíli. Fajn. Ještě tu nikdo z  „rovnátkářů“ není. Teď už jen zbývá, aby se dostavila pracovnice ortodoncie  bez zpoždění a stihneme to obě. Chvíli po nás přichází maminka se čtyřmi odrostlými dětmi. Říkám si, že doprovázet šestnáctiletého kluka, který jinak samostatně zvládne návštěvu večerního kina, nebo diskotéky je trochu úsměvné. Ale jinak to asi nejde.

 Tak kde je ta ženská? Opravdu potřebuji odemknout firmu včas. No sláva. Je 7:25 a „už“ je tady. Tak co si dá dnes než začne? Šálek kávy nebo čaje? Naštěstí se během chvíle z reproduktoru ozve jméno. Co je zas tohle? To neznělo jako Jamborová. A do ordinace se hrne již zmiňovaná, početná rodina.  „Nezlobte se, paní doktorko, jdeme jen pro rovnátka a navíc jsme tu byly dřív.“ (To bys věděla, kdybys přišla včas!)  Ale to už se mi dveře zavíraly před nosem.

„Mami, tak co stíháš?“ „No tak tím už si nejsem tak jistá.“

Do čekárny přichází další dorostenec. Záhy zjišťuji, že je to páté dítě oné matky uvnitř ordinace.

Sestra otvírá vesele dveře. „Á, tak vás tu máme všechny. No pojď dál.“ Rychle nahlédnu dovnitř a ptám se jestli si dcera může odnést rovnátka sama. Opravdu velmi spěchám a nemohu se již déle zdržovat. Sestřin výraz v obličeji se mění z veselého na otrávený. „No tak dobře. Když tak MOC spěcháte.“ Spěchám. Mě totiž pozdní příchod nikdo tolerovat nebude.

Dceři v rychlosti kladu na srdce, aby dávala pozor na přechodech i když jsou světelné.

Sakra. Kdyby s ní nechodila na tyhle prohlídky babička, která už je v důchodu, vyměnila bych tu ženskou za někoho dochvilnějšího už dávno. Ale nebudu maminku přece honit přes celé město k jiným doktorům, když má tuhle nejblíže od domu. 

Tak jsem mluvila s dcerou. Až přijdu domů, budu psát zase omluvenku do žákovské knížky.

 Důvod nepřítomnosti?         ROVNÁTKA.