Být za dámu, nebo dělat mrtvou?

  Tak abyste věděli, být za dámu někdy pořádně bolí.  A někdy vám může jít i o život. No vážně!!

Módním trendům většinou zdárně odolávám. Mám ráda pohodlí a pohodlné oblečení. Už jako dítě jsem v tom měla jasno - prolítnout bahnem v keckách, zalátaným triku a teplácích = doma to bude v pohodě - prolítnout bahnem v sukýnce, lakovaných botičkách a halence s kanýrkama = zaděláno na sakra velký problém. No a když si donesete za bílou vyšívanou halenkou deset kilo třešní.....  Za prvé se mi v té sukni dost blbě lezlo na strom, mami. Za druhé jsem na ty třešně fakt potřebovala jít hned po škole, mami. A za třetí, když u sebe nemám žádný košík ani tašku, tak je logické, že to musím nasbírat za halenku, mami.

Zkrátka být „vystajlovaná" se mi asi nepodaří (fuj, to je ale škaredý moderní slovo).

Jednou jsem se o to ale pokusila. V módě se zrovna začali prosazovat špičaté boty, letěly široké nohavice... móóc  se mi to líbilo. Tak jo, já si to pořídím.

Botky měly krásnou dlouhou špici a naprosto úžasný vysoký podpatek. No co, zas takový rozdíl v tom být nemůže - tenisky, nebo štekle. A když, tak budu doma pilně trénovat. Nejsem přece žádné béčko. Pravda, ze začátku jsem vypadala jako začínající travestita, ale to mě rozhodně neodradilo. Po víkendovém maratonu, kdy jsem k vykloubení kotníků neměla daleko jsem se vydala do terénu. A co bych troškařila. Vyjdu si takhle hnedle do zaměstnání. Ať holky čubrní jaká je ze mě kočka.

Pánové, byla jsem k sežrání (alespoň já jsem o tom byla přesvědčená). Bílou halenku jsem nechala lehce rozepnutou, krásné široké kalhoty mi seděly jako bych jim stála před ušitím modelem a ty boty, ty boty....  Nezbytná kabelka přes ramenou a vyrážím.

Ulicí jsem se nesla jako královna. Hleďte jaká je ze mě „stááár". Měla jsem pocit, že se za mnou každý otáčí a žasne nad mou dokonalostí (prý jsem v těch botkách šmatlala jako kachna - pche, slepá závist). Blížila jsem se k velké světelné křižovatce. Právě tam zastavila kolona aut na červenou. Na protější straně čekal na autobus houf lidí. Nadešla moje chvíle. Teď všichni uvidí moji ladnou chůzi a perfektní styl. Ale musím tak čtyři kroky popoběhnout, abych mohla vstoupit do silnice na zelenou..... 

Pánové a dámy, to co následovalo už nešlo zastavit. Nadskočila jsem, aby mé čtyři kroky dostaly patřičnou rychlost a švih. V ten moment se mé úžasné špičaté boty zamotaly do mých úžasných širokých nohavic. Moje tělo nabralo takovou rychlost a úhel, že jsem si připadala jako vystřelený šíp. Ruka s kabelkou začala rotovat jako lopata větrného mlýnu až nakonec kabelka opustila mé pevné sevření. Páni, ta letěla. Za takový hod by se nemusela stydět ani sama Fibingerová. Cestou z ní na všechny strany odlétávaly mé nezbytnosti jako je rtěnka, zrcátko, brufen, náhradní silonky... Zkrátka vše nezbytné co u sebe každá normální žena (proboha co sebou zase taháš za krámy) potřebuje. Já jsem také letěla vzduchem. Ale jen kousek. S velkým žuchnutím jsem dopadla na zem jako pytel brambor a ještě dobré dva metry jsem absolvovala klouzavý pohyb ležmo.

Konec. Co teď? Přece nemůžu jen tak vstát a odejít. Do prd...čic. Oni mě asi všichni viděli...  Co kdybych dělala, že jsem se tím pádem zabila? Dobrý nápad. Budu dělat mrtvolu. Ještě nějakou chvíli jsem tedy zůstala ležet než mi došlo, že dělat mrtvou asi nebude to pravé ořechové. No nic, tak já si teda stoupnu. Pomalu jsem dala ruce pod sebe (super, ještě fungují) a začala se zvedat. V tom mě to napadlo. Budu dělat jako že nic. Že se to vůbec nestalo. Svým ladným (pajdavým) krokem jsem si došla pro kabelku, posbírala všechny věci, odfoukla jsem si ležérně ofinu z čela a čekala na další zelenou.

Připadala jsem si jako za mala. Odřený kolena, prodřený rukávy, špinavý břicho od hlíny a na nohách debilní špičatý boty, se kterýma se nedá vylézt ani na strom.