Je krásné dopoledne, slunce pomalu rozpaluje ulice, ale ještě je příjemně. V žaludku mě těší chleba tak celozrnný, že jsou v něm kousky klasů, s příměsí pravé hlíny.
Z Holandska chleba Pravegan vozí výlučně náklaďáky na plyn a rozpéká se nad ránem elektřinou z ekologických zdrojů.
Kdyby si lidi trochu přispali, mohlo by se to rozpékat ve sluneční peci, meditoval jsem při chůzi. Odpočatí lidé a Pravegan přímo z lůna přírody. Skoro. Win-win, usmál jsem se a mimoděk rukou zkontroloval tašku. Nějaká lehká, zdá se. Sklouzl jsem pohledem a den se zamračil, láhev na vodu je prázdná. Filtrovaná, šťastná voda mě dnes neprovází.
Myšlenkami rychle procházím ránem. Ano, tady nesu talíř od snídaně, všímám si bublající filtrace. Uvědomil jsem si, že je láhev ze včerejška ještě v tašce. Myšlenka se snaží udržet, ale beznadějně klouže a utápí se v pozdravech od dětí, ženinou snahou najít mobil, vyštěkávajícím psem.
Když dokončím tuto rychlou analýzu, dobíhající vzpomínka na ráno mi přinese ještě jeden obraz. Ten, jak na něm nechávám stát netknutý mátový čaj, odmítám zbytek smoothie a spěchám na autobus. Já jsem nepil! Nepil. Nepil... A teď ani nemám co. V první chvíli mě zachvacuje panika. Jsem ale dospělý muž, cyklista a člen mužského kruhu. Pohledem rychle kontroluju okolí. Támhle. Pár rychlých kroků a jsem v tmavém podchodu.
Takže popořádku. Nejdříve já. Mám pocit, že se mi stahuje kůže na obličeji, dlaně neobvykle suché, cítím se mírně unaveně, zatím tedy žádné vážné problémy, to se ale může rychle změnit. Teď stav zásob, to bude rychlé: Nula. No a konečně okolí. Podchod mi poskytuje stín, ale jinak nic. Rozhlížím se po ulici. Dopolední slunce ji dělí téměř přesně napůl - půl ve stínu, půl na ostrém slunci. Takže na řešení problému mám jen jednu polovinu ulice, naštěstí tu moji.
Opouštím tedy dočasný úkryt, kterému ale věnuji alespoň krátký pohled, přece jen mi byl dobrých ochráncem a svědkem mých myšlenek. Držím se spíše při zdi, dál od sálajícího tepla z druhé strany. Míjím výdejnu knih, výdejnu elektra, výdejnu vybavení výdejen. Klíčovou službu. Úpravnu psů s asijským bistrem v jednom vchodu. Jindy bych tím pěkně prohnal instagram, dnes jde ale o hodně. Propadám skoro beznaději, když se přiblížím k trafice. V odrbané ledničce se pod zámkem krčí plastové lahve. Nejdříve se je chystám bez zájmu minout, ale pak se ozve pud sebezáchovy.
Vracím se a koukám do ledničky. Odcházím a znovu se vracím. Lahve mě lákají a děsí zároveň. Mrtvá voda, lapená na týdny v petkách, stokrát odpařená a zase stečená v maličkém prostoru pod vrškem. Potlačuji dávivý reflex a mačkám si kůži na ruce. Dolíček zůstává o chvilku déle, dehydratace se blíží. Pozoruji čáru dělící ulici, je o hodný kus blíž, úplně cítím nedočkavý žár. Jako ve snu platím, vrzne petlice a už svírám v ruce potící se láhev. První lok vlastně ani nevnímám, druhý, pátý, desátý. Choulím se na lavičce.
Jak se mi vrací jasnější uvažování, skrývám petku, dosud přitisknutou na hruď, do tašky. Po pár minutách se zvedám a odcházím na tramvaj. Plně hydratován, usměju se. Plně hydratován za cenu, kterou ukrývám v tašce. Úsměv mi vadne.
Poloprázdná tramvaj se vleče horkými ulicemi. Potím se. Po pár křižovatkách se začnu ošívat, jak si tekutina našla rychlou cestu tělem. Ploužení po kolejích se stává nesnesitelně pomalým. Mysl mi vklouzne k petce v tašce. V duchu se okřiknu.
Po několika dalších zastávkách a kodrcání přes výhybky se ta myšlenka vrátila.
