Zatímco řešíme kebab, tak Paříž…

Jedenáct zavražděných v redakci satirického časopisu. Maskovaní útočníci volali Allahu akbar. Ale my řešíme, jestli jíst kebab, nebo vepřový řízek. A možná i řekneme – neměli provokovat, satirici.

Stalo se dnes. V Paříži. V redakci časopisu Charlie Hebdo. Toto periodikum se totiž už po několik roků věnuje s poněkud černým, nicméně přesně cíleným humorem, do radikálních muslimů. Kresbou a slovem. Takže jim to muslimové vrátili. Kalašnikovy. Asi byli uražení. Nebo možná, jak je teď v Evropě zvykem říkat, duševně nemocní. Což jsou. Nemocní islámem.

Nás se to ale netýká. U nás se satira moc nenosí. Směrem k islámu už vůbec ne. Stejně je zde muslimů málo. Ani je neznáme. Většinově jsme žádného osobně nepotkali. A srandu si u nás dělá především prezident. Z nás ostatních. Takže řešíme kebab. A tlučhubu Okamuru. A čekáme, až se k islámu čelem postaví někdo jiný. Někdo, kdo to řekne za nás. Někdo, kdo se nebude rozpakovat strhnout davy říznou mluvou. Když jej podpoříme, tak i řízným řezáním. Nezajímá nás rozum a fakta. Nezajímají nás relevantní argumenty. Nerozumíme jim. Chceme jasné slovo. Pádnou odpověď. A jednou se za to možná budeme stydět.

Existuje zde mnoho rozumných hlasů proti islámu. Nejsou slyšet. Jsou překřičeny kebabisty. Je zde mnoho odborníků na islám, kteří chtějí a mají co říct. Jsou ale složití. Neříkají „oko za oko, zub za zub“. Necítíme z nich krev. A tak čekáme a zlost stoupá. A posloucháme žvanily.

Jaká voda na mlýn muslimů. Jaká příležitost pro multikulturalisty. Jaký úžasný prostor pro sluníčkáře. Ti všichni mohou říci – jste fašisti. Nacisti. Rasisti. Isti. A ono to vypadá, že mají pravdu. Naštěstí zatím jen vypadá. Naštěstí jsme jen u slov.

Jsem jasně na straně euro-atlantické civilizace. Jsem jednoznačně v pozici křesťansko-židovské kultury. Jsem absolutně proti islámu. Nikoliv jako víře. Jako souhrnu nařízení. Jako souhrnu zákonů. Jako něčemu neměnnému. Jako ideologii státu, společnosti a práva. Ale nejsem a nikdy nebudu na straně Okamury, Ullfkota, Le Penové, Žirinovského a podobných. Nikdy na straně tupého davu. Nikdy mezi ryčnými projevy zblblou luzou. Nikdy na straně emocí.

A protože hlasu rozumu je málo, čekám i já. Čekám, zda se někdo vzepne. Přestane se bát. Uchopí své vzdělání a schopnosti a řekne – tak to je. A tak to není. A vy nenaslouchejte falešným prorokům.

Zvítězí-li emoce a dav, zvítězí Ďábel v nás.

K pochopení toho, zda je vůbec možné nějak rozumně a právně reagovat na obrovské nebezpečí islámu v našem civilizačním okruhu, doporučuji tento můj starší článek. Je tam návod.