„Volím Vandase,“ řekl taxikář

Jakmile jsem nastoupil do taxíku a šofér se rozjel, položil mi jednu z nejblbějších, ale ryze našich, českomoravskoslezských, otázek: „Koho budete volit?“ Co je mu, sakra, do toho?

necyklopedie.wikia.com

Sjezdil jsem kus Evropy, hovořil s mnoha občany států tohoto kontinentu. Nikde jsem ovšem nezaznamenal mezi nimi otázku tohoto typu, ba ani hovor na téma Budou volby, koho budeme volit? Je to naše specifikum. Navzájem se neustále ptáme, koho, kterou partaj a podobně. Snad jako bychom sami sebe chtěli ujistit, že naše volba je ta správná a ostatní s ní souhlasí. Jsme tak nejistí naším rozhodnutím, komu dát hlas? Bojíme se, že naše rozhodnutí je blbé? Musíme proto otravovat ostatní tímto ryze privátním a podle mne navýsost diskrétním tématem? Nicméně rozhovor pokračuje:

„Co je vám do toho?,“ ptám se a tvrdím, že tento mírně agresivní dotaz je zcela na místě.

„No pardon, no... Já volim Vandase.“ A co je do tohoto pro změnu mně? Proč mi to sděluje? Chce se pochlubit? Podle mne by spíš měla následovat omluva, protože toho frustráta může volit jen podobný frustrát s notným intelektovým deficitem. Rozhoduji se, jak reagovat, zda mlčet a sledovat krásný ženský na chodníku, nakonec se přeci jen ptám, proč.

„Udělá tu pořádek, v tom brajglu. Zatočí s každym, kdo krade a podobně. A kromě toho Cikáni...“ Aha, kromě toho Cikáni. Nu ano, to je sakra problém. Sám mám velmi negativní zkušenosti. Ale co by s tím problémem udělal Vandas? Přečetl jsem si onehdy program (respetive programy, je to několik navzájem nesouvisejících zmatených dokumentů) té jeho partaje. Plky. Slinty. Nula od nuly. A cítím za tím násilí. Cítím za tím SA, lágry, krev a hnis. Nemůžu si pomoci. Četl jsem program NSDAP. V podstatě totéž. Stejně silácké, stejně pudové, stejně bezkoncepční. Útok na první signální. To se mi honí hlavou, zatímco taxikář pokračuje, rozvíjí teorii o tom, co s Cikány a mně se nějak před očima odvíjí filmové záběry o konferenci ve Wannsee. Hnus. Musím něco říct.

„Takže Cikány částečně vyhnat, částečně nahnat do lágrů a částečně vybít? Hmmm, a kdo přijde na řadu pak? Vandasovi političtí oponenti? Demokraté? Pak Židé? Kde se to zastaví? To už tu bylo?“ Krev se ve mně bouří, začínám bejt nasrštvanej motorkář. Doufám, že to řidič pochopí. Ale ne. Ten kontruje a dorazí mne.

„Mně je to jedno. Já nejsem ani demokrat, ani Žid. Ať si s nima dělá, co chce...“

Následuje ostře sdělený příkaz k zastavení, oznámení, že se zmetky nejezdím a vystoupení z taxíku v půli cesty. Odcházím do nejbližšího neznámého baru na panáka, abych vyléčil hnusnou chuť v ústech. Po Bělehradské mizí směrem k Nuslím žlutý taxík AAA s klidným, vyrovnaným šoférem, chlápkem, který našel řešení svých problémů. Konečné řešení?