Včerejší útok na cyklistu byl oprávněný

Zdá se, že stále vykazuji vzorce agresívního jednání. Zvláště, když potkám cyklistu bez špetky mozkové hmoty a s pocitem nadřazenosti nad lidem motoristickým a chodeckým.

Jde-li pak o aktivistu, ve jménu své ideje terorizujícího ostatní, musím, ač nerad, souhlasit s brachiálním násilím. Stalo se včera při nátlakové akci nebohého spolku AutoMat. Spolku, který se nerozpakuje ve jménu svých představ o ideálním uspořádání světa v páteční dopravní špičce zatarasit pražskou magistrálu tisíci velocipedů. Důsledkem byla rána pěstí, kterou utržil jeden z protestujících od řidiče, který byl pumpičkáři dohnán k výbuchu vzteku. Nedivím se mu. A to říkám jako člověk, který podstatnou část dětství a raného mládí strávil na kole. Nyní jsem však velmi ostražitý při spatření bicyklisty, a to jak za řídítky mašiny, tak jako chodec. Proč mám takový postoj? Několik historek ze života:

Cesta z Řevnice přes brdské hřebeny do Mníšku pod Brdy. Řídí manželka (já jezdím jen na Harleyi, auto nešoféruji). Na kraji obce míjíme skrumáž cyklistů, nikde žádné značení, omezení či podobně. Teprve ve svahu na serpentinách pochopíme. Pumpičkáři si udělali závod do vrchu a z vrchu za plného provozu. Nahoru kličkují zpocení, unavení nešťastníci, dolů se pak řítí kamikaze. Na hřebeni se totiž otočí a hurá zpět do Řevnice. K tomu normální silniční provoz na nepřehledné cestě. Jen zázrakem nikdo nezemřel.

Páteční večer na úzké, klikaté pošumavské silnici. Tma jako v pytli, drobně mrholí. Před námi najednou čtyři modré svítící tečky, pohybují se trhaně nahoru a dolů. Víc nic. Netušíme, co se děje, reflektory tam ještě nedosahují. Zapínáme dálkové a vidíme muže a asi dvanáctileté dítě, oba na bicyklech, jediné osvětlení jsou ledky na jejich kolenou. Otec na nás řve, že jsme hovada, protože svítíme dálkovýma. Odmítl jsem se s ním bavit a jeho synkovi doporučil, aby tatíkovi za pár let vrazil pár facek a řekl mu: Chtěl jsi mne v dětství zabít na kole!

Jedeme ulicí, rozdělenou zvýšeným tramvajovým pásem, na každé straně dva pruhy, všude silný provoz. Míjíme zprava park. Z něj se znenadání vyřítí dva frajeři na kolech, přejedou chodník, hupnou na silnici přímo před nás, kolmo jí přejedou, vyskočí na tramvajový pás, přejedou i druhou stranu vozovky a zmizí v uličce mezi vilkami. Skřípot brzd, ječení vyděšených žen, řev nasštvaných řidičů. Naštěstí bez následků. Manželka se mne snaží přimět, abych ty hajzlíky našel a inhumoval je. Klepe se ještě večer.

Úzká okresní silnice v Novohradských horách. Před námi skupinka sedmi kolařů a kolařek. Roztažení přes celou cestu. Zastavíme a čekáme. Nikam nespěcháme a předpokládáme, že smečka v barevných buznaoblečcích bloudí a potřebuje najít směr. Nikoliv. Povídají si, odpočívají. Když jim naznačím, že bychom rádi projeli, začnou povykovat o netoleranci šoférů. Silnice je jejich a my máme vypadnout na dálnici. Na mapě je totiž ona silnice značená mimo jiné jako trasa pro pumpičkáře.

A chodecká historka, tedy vlastně multihistorka, protože totéž mne potkalo několikrát. Úzký chodník v klidné rezidenční čtvrti. V chůzi zabočím za roh a jsem málem sražen cyklistou. Jel prudce po chodníku. Než jsem se nadechl, zjebal mne, že se mám zpoza rohu vynořovat opatrně, páč tady jezdí on. Na námitku, že na chodníku nemá co dělat, mi vysvětlil, že je to blbost. To už jsem mu ale nechtěl dál vysvětlovat, že je dobytek a rozpřáhl jsem se. Ujel.

Zdaleka ne všichni velocipedisté jsou takoví. Ale dobytků je mezi nimi mnoho. A právě takoví se sdružují v teroristických partičkách typu AutoMat. Prý mluví i za ostatní. Kecy. Takže chápu, že konečně někomu došla s nimi trpělivost.

Pro pobavení video českobudějovického D-Fense. Řval jsem smíchy.

http://vimeo.com/40386144