Saigon: Velká komunistická lež

Nebylo žádné přesvědčivé vítězství Vietnamců nad Američany. Nebyla žádná prohraná válka na straně USA. Byla jen zrada komunistického Vietnamu, lhaní a nedodržování úmluv. Psal se rok 1975.

Mausoleum hrdiny a zároveň zločince "strýčka" Ho, ještě monstróznější, než má Lenin.

Proč o tom píšu? Jedním prý vietnamským diskutérem mi bylo napsáno, že Saigon je svobodný od 30. dubna 1975. Zřejmě se nad tou lží soudruh nezastyděl. Ten den Saigon padl. Byl přepaden komunistickými vojsky. Severní komunistický Vietnam se jeden a půl roku předtím zavázal k příměří. US vojska se stáhla podle dohody. Komunisté ji ovšem nerespektovali a dál terorizovali Jižní Vietnam. Jen za prvních dvanáct měsíců „příměří“ padlo rukou komunistů více než 17.000 jihovietnamských vojáků. Čísla civilních obětí rudých vojsk mi nejsou známa. Vzhledem k praxi VietCongu v předchozích létech si však nedělám iluze.

Na levé straně politického spektra se obvykle hovoří o trapné porážce US vojsk ke konci dlouhého vietnamského konfliktu. Fakta hovoří jasně. Žádná porážka se nekonala. Ba dokonce vlivem masivního bombardování uznala komunistická vláda v Hanoji, že je na tom blbě a je čas zasednout k jednacímu stolu. Proč se tedy Američané ještě předtím začali stahovat? Zaúřadovalo veřejné mínění, živené lidmi, kteří se netajili rudými postoji a nenávistí k vlastní zemi. Tisíce padlých US vojáků jitřily city normálních občanů, pochopitelně. Toho ale rudá garda dokázala výtečně zneužít.

Jen namátkou Jane Fondová, zvaná Hanoi Jane. Nenáviděná veterány, nenáviděná především těmi, kteří prošli severovietnamskými zajateckými lágry. Přežili děsivé podmínky a někteří z nich i návštěvu do té doby oblíbené herečky v jednom z nich. Svědci hovoří o tom, že když jí požádali, aby podala zprávu rodinám, že vůbec žijí, ta hrdinná odpůrkyně Kapitolu je napráskala jejich trýznitelům.

Ale zpět do roku 1975. Prezident Nixon dal záruku Jihu, že i po stažení US vojsk v případě opětovného napadení komunistickou armádou Američané zasáhnou. Jenže – Wattergate, odstoupení a prezidentem se stal Gerlad Ford. A veřejné mínění opakování dobrodružství stále nepřálo. Jižní Vietnam byl bezmocný. Komunisté ze severu porušili všechny dohody a masivně útočili. Padl Bhuoc Binh, Buon Me Thuot, pak Da Nang. Nakonec Saigon. Statisíce odpůrců komunistického teroru zmizelo v lágrech. Mnoho jich bylo popraveno. Pak Saigon přejmenovali na Ho Či Minovo město. Hanoi Jane a její kamarádi z levicových kruhů a univerzit se mohli radovat.

Kolem pádu hlavního města se vyrojila řada mýtů, největší je asi ten v rámci rudé propagandy nejlepší. Dodnes mu ledaskdo věří. Hovoří o zmateném a panickém útěku amerických vojáků z dobyté metropole v posledních vrtulnících. Lež. Americká vojska byla stažena již dávno. Ty vrtulníky US Navy odvážely na poslední chvíli rodiny těch, kteří by od komunistů dostali zřejmě na místě kulku. Ne za své zločiny. Za zločiny se soudí. VietCong nesoudil, ale vraždil. Jen proto, že dotyčný jej odmítl podporovat.

Takže znovu podotýkám – jako obvykle komunisté nedodrželi dohody. Jako obvykle nedodrželi příměří. Jako obvykle si bez ostychu sebrali, co se jim hodilo. A stále kolem toho vrší lži. Saigon není svobodný. Saigon není. Je jen město, pojmenované po hrdinovi národního odboje a zároveň válečného zločince. Na svobodu a návrat jména zatím čeká. Jane Fondová dále hraje v hollywoodských filmech.

Věnováno blogeru B. Olšerovi.

P.S. Velice se těším na pravdivé, slušné a korektní diskusní příspěvky od nicků Thuan a Poiuyt. 

Vlajka Jižního Vietnamu. Zavlaje ještě někdy?