Pan Baklažán, kocour 1)

O tom, jak Trochtovi koupili nový byt a nastěhovali se, co v bytě našli, kde se vzal záhadný pan Baklažán a co říkala paní Dvoriačiková a tatínek Amálky…

Čučíkov je tichá a klidná čtvrť jednoho velikého města. Uprostřed Čučíkova je ulice Na Širokém Luhu a, zase uprostřed ní, je čtyřpatrový dům se dvěma vchody. A za domem je dvorek, nebo spíš napůl travnatá zahrada do svahu a napůl parkoviště pro lidi, kteří bydlí v tom domě.

A naproti přes dvůr další dům, a kolem vysoké stromy, břízy a lípy a spousta hustých křovisek na dětská dobrodružství, a na trávě barevné kytičky. A taky železné sušáky na prádlo a jedno staré dřevěné klepadlo na koberce, které ale už asi nikdo nepoužíval, protože dnes mají lidé doma vysavače a elektrické kartáče a saponáty a co já vím, co všechno na čisté a zářivé koberce.

Jedno trošku sychravé dopoledne zastavil před domem velký stěhovací vůz. A za ním přijelo červené auto kombík. Z auta vystoupil pan Trochta a protáhl se po dlouhé jízdě. Ramenatí stěhováci se pak taky protáhli, po dlouhé jízdě a před velkým nošením nábytku do druhého patra.

Za panem Trochtou vystoupila paní Trochtová, stejně, jako on usměvavá a vždy dobře naladěná. Z červeného auta pak pomohla ven dvěma dětem, Jindřišce s culíky a Davidovi s kostkovanou čepicí.

Děti byly unavené po té dlouhé štrapáci ze starého do nového domova. Ale také se nesmírně těšily, protože ve velkém městě ještě nebyly, jen o něm slyšely, a páni, teď v něm budou i bydlet! A chodit do školy, Jindřiška s copánky do první třídy a David v kostkované čepici do třetí.

Pan Trochta sáhl do kapsy, vyndal svazek klíčů a zazvonil. Pak se usmál, moc pěkně zeširoka a řekl“ „Rodino, za mnou. Výtah tu není, ale to nám nevadí!“

Když to slyšeli stěhováci, zanaříkali. Budou tahat těžký nábytek na zádech až do druhého patra po schodech. Ale Trochtovi si jich nevšímali, protože s výskáním a smíchem už pelášili všichni do nového bytu. Zastavili se jen krátce na schodech do prvního patra. Tam stála ve dveřích svého bytečku paní Dvoriačiková, o které tatínek malé Amálky, která bydlela v protějším domě, říkal, že je jí sto a dvacet a sedm let a že už, babka jedna čilá, něco pamatuje a hodně toho ví.

A paní Dvoriačiková se usmála a povídá: „To budou asi Trochtovi, že jo? Tatínek, maminka, Jindřiška s culíky a Davídek v kostkované čepici. Tak vítejte. A nezapomeňte na mléko a olejovky!“ Pan Trochta vůbec nevěděl, jak to, že zná děti i jeho a paní Trochtovou a také vůbec netušil, proč by neměl zapomínat na mléko a konzervu rybiček. A tak celá Trochtovic rodina způsobně pozdravila a hurá do druhého patra.

To všechno sledovala malá Amálka oknem a hned také všechno vyprávěla tatínkovi, který seděl u pracovního stolu a něco psal. Amálčin tatínek se zasmál, řekl: „Tak vida, noví sousedi…“ Pak se zhoupl v křesílku, chvíli se díval do stropu a povídá: „No, tak to asi budou krapítek překvapení.“ A bylo vidět, že má dobrou náladu, protože vstal a vyložil se do otevřeného okna. A pozorně sledoval, co se bude dít.

Trochtovi skutečně překvapení byli. Když pan Trochta odemkl, děti se s nadšeným a veselým hulákáním vřítili do zatím úplně prázdného bytu. Pan Trochta a paní Trochtová chvilinku stáli v široké předsíni a zkoušeli nasávat atmosféru nového domova. Tím se neslo halasení a dupání dětí, a výkřiky: „Podívej, Jindřiško, to bude náš pokojík“, a „Hele, hele, bráško, to je ale veliká vana, tam se vejdeme oba i s taťkou“, a pak „Jůůůůů, to je ale parádní obývák…“, a najednou ticho.

To pana Trochtu zarazilo, a raději se šel podívat, co se stalo a jestli jsou děti v pořádku. A v místnosti, která se měla stát obývacím pokojem, byly obě děti, úplně v pořádku, ale tiché a s vyvalenými kukadly. A těmi zíraly pod veliké okno.

Tam na zemi ležel proutěný košík, v něm modrá deka se zlatými hvězdičkami a na ní se rozvaloval… Páni, veliký, zrzavý a pěkně chundelatý kocour. Trošku švihal mohutným ocasem, tichounce předl a díval se na děti i pana Trochtu velikýma zelenýma očima. Pak jedním okem mrkl, zcela určitě se usmál, protáhl se, zívl a líně slezl z pelíšku. Obešel misku na mlíčko a misku na kočičí jídlo a zastavil se před kusem kartonu z krabice a velice významně se na Trochtovy zadíval.

Na něm bylo napsáno krásným, trochu starodávným rukopisem: „Hezky se postarejte o pana Baklažána a on se vám odvděčí. Má rád mlíčko hodně tučné a olejovky hodně olejové. Klidně zamykejte, on si vždy najde cestu ven i dovnitř.“

Jenže pan Trochta věděl, že když si před týdnem přebíral klíče a kontroloval byt, nebyl v něm ani košík, ani deka, ani dvě misky a popsaný karton, a už vůbec ne zrzavý kocour s uhryznutým kusem ucha. V bytě tehdy nebylo nic a nic a vůbec nic.

A tak všichni koukali vyjeveně na pana Baklažána a na ceduli, četli si ji znovu a znovu a kroutili hlavami. Nad tím vším a taky nad podpisem pod psaním o kocourovi. Ten podpis byl podivně zašmodrchaný. Jindřiška s copánky v něm viděla hvězdičky, David v kostkované čepici draka a pan a paní Trochtovi jen šmodrchanici, ale tak nějak jakoby kouzelnickou.

A paní Dvoriačiková vyšla před dům spokojeně se usmívala a zamávala tatínkovi Amálky do okna. A tatínek taky zamával, zabručel: „Jo, jo, muselo to být opravdu veselé překvapení. Tak uvidíme, jak to bude dál.“ A pohladil Amálku, spokojeně se rozvalil v křesílku, nacpal a zapálil si dýmku, a mohutně zabafal.

--------------------------------------------------------------------------------------------

První díl povídání o úžasném a záhadném kocourovi a jeho přátelích i ne tak docela přátelích. Plním slib, který jsem dal mé dcerušce a paní ředitelce skvělé školky. A taky abych nebyl spojován jen s články o politice.

Úvodní ilustrace: Pro příběhy pana Baklažána nakreslil Jiří Kiliánek