Nic, než národ! Ale jaký?

Domnívám se, že je na čase přestat se zaklínat chápáním národa tak, jak jej definoval měšťanský diskurs v osmnáctém a devatenáctém století. Vraťme se znovu k národu takovému, jak jsme jej znali po dlouhé věky předtím.

Johann Gottfried Herder.

Johan Gottfried Herder nastavil (a spolu s ním jeho nadšené pokračovatelé ze všech koutů Evropy) národ jako sumu pokrevních svazků, kulturních znaků a jednotného jazyka. Tato zdánlivě pokroková myšlenka však znamenala zásadní krok zpět. Podstatnou částí jeho tezí byl v podstatě návrat ke klanovému a kmenovému původu. Tudíž národ jsou potomci původních kmenů. A basta. Samozřejmě výrazně zjednodušuji.

Na konci dvacátého století zejména v západní Evropě vlivem levicových multikulturalistů došlo k přesunutí významu národ na jakéhokoliv občana státu, byť s rozdílným původem, zvyky a především zájmy vůči nyní obývané zemi. Tento posun je vcelku pochopitelný, má ale jeden zásadní problém. I multikulturalisté vycházejí z Herderovského principu, že členové národa mají (vzhledem k tomu, že tehdy svázáni krví atd.) stejný přístup k tomu, čeho jsou členy, a to jen (!) proto, že se jimi stali. Vzhledem k tomu došlo k výraznému posunu termínu národ.

K tomuto sémantickému posunu došlo především v důsledku II. světové války, resp. v důsledku nacistických strašlivých zvěrstev ve jménu národa, rozuměj rasy, tedy krve a kmene. Proto se nová levice rozhodla termín národ rozmělnit, zdiskreditovat a především změnit snahou „národ“ (stále ovšem chápaný v tom „probuzeneckém“ smyslu) doplnit o jiná etnika a jejich kulturní zvyky.

Pokud máte pocit, že mi tato snaha vadí, jste na omylu. Což ovšem neznamená, že jsem multikulturalista. Vracím se totiž k pojmu národa tak, jak jej chápali naši dávnější předkové. Totiž k tomu, že jsem-li např. Němec, žijící na území České koruny, jsem vázaný zájmy státu a jako takový (i pro naplnění svých vlastních potřeb) tyto zájmy považuji za vlastní a hájím. Bez ohledu na svůj původ a jazyk se stávám členem národa. Pokud tomu u mne tak není, dobrovolně se z tohoto svazku vyvazuji a pak také nesu veškeré následky.

A nyní se dostávám k důvodu, proč toto všechno píšu. Včera v SRN objevili nevybuchlou nálož a podezřelí jsou v současné době dva. Jen se neví, jestli je jeden Arab a druhý Němec původem ze Somálska, či naopak. Tudíž ve světle předchozího odstavce musím říci jedno – obé je nesmysl. Jsem-li Němec, nemohu přeci na základě svého původu a jeho determinující ideologie (např. víry) útočit brutálně na svůj stát, potažmo národ. Ergo nejsem členem národa. Tudíž i přesto, že mám formální občanství (a to i ve třetí generaci), vyvázal jsem se z tohoto svazku dobrovolně a mohu být považován za cizince, takto zemského škůdce. Naproti tomu, jsem-li původem Nigerijec, Mongol, Aravak či Paštun a jsem-li zároveň člověk, který se ztotožňuje s ideou státu a zákony, ve kterém jsem získal domovské právo, mohu se hrdě nazývat členem jeho národa.

Národ jako kmen nemá v podstatě žádnou progresivní ideu a je místem pro nenávist. Národ jako pel mel různých etnik s rozličnými zájmy rovněž. Vraťme se proto k ideám dávného vazalství, v současném smyslu ovšem nikoliv chápanému jako poddanství, ale jako přistoupení k základním ideám původně hostitelského státu.