Proč neustále dostávám hloupou a ve své podstatě neslušnou otázku „Koho budeš volit?“, respektive od pátku „Koho jsi volil? Co je komu do toho?
Naučil jsem se jedno – kdykoliv přijedu do civilizované země, vymetu z hlavy a tím i z témat hovoru „Politika“. Obecně se to tam považuje za neslušné. Jak jsem zjistil v Británii při své první návštěvě po roce 89. Seděli jsme v jídelně a diskutovali o tom, co navštívit v okolí a jaké krásy by mne mohly na cestě potkat. Otec rodiny ovšem dlel v pracovně a tam hulákal. Na mou otázku, co se děje, kamarád, jeho syn, pronesl: „Nevšímej si toho, nadává na městskou radu. Za chvíli bude tlouct do stolu a obvolávat své kolegy z opozice.“ Nu, vcelku jsem chápal, nicméně se optal, proč s tím leze do soukromí. Reakcí bylo nepochopení. Proč? No, přeci je to jeho soukromá věc. Nám do jeho politických postojů nic není. My se o tom nebavíme.
Naproti tomu v zemích od Aše na východ je politika denním problémem. Stálé téma v hospodě, v práci, ve frontě na poště, v čekárně u lékaře. Neustále se někdo někoho ptá na jeho názor na to či ono, či na toho či onoho politika. Štvalo mne to vždy. Tak nějak mne přišlo pitomé vyptávat se jiných a stejně tak pitomé na potkání sdělovat, jak si stojí můj politický názor.
Za úplně nejblbější pak považuji onu otázku z perexu. Opět, znovu a znovu se s ní potkávám. V posledních týdnech ovšem nabyla na intenzitě. Zhnusen jsem odpovídal, že volím Bahňáka. Pak už jen zíral na smršť větiček o tom, že si dělám prču z něčeho tak důležitého, jako volba hlavy státu. Tudíž jsem musel dodat, že mne hlasování Fšeholidu o prezidentovi tak nějak nezajímá, páč jsem monarchista. Tím jsem se ovšem stal jakýmsi vyvržencem, bláznem, podivínem a u někoho snad i nebezpečným tvorem.
Osobně považuji volební preference za navýsost soukromou věc. Taky se nikoho na potkání neptám, jaké poloze při koitu dává přednost či na jeho oblíbenou značku toaletního papíru. Před listopadem 89 jsem se snažil vystupovat a něco konat pro možnost pluralitního systému s tajnou volbou. Nechci se nikomu, a to ani mamince, zodpovídat ze své volby. Možná by byla špatná, možná ne, ale co je komu do toho.
Mám za to, a v poslední době jsem o tom přesvědčen, že důvod, proč neustále své okolí obtěžujeme tématem koho a proč volit je jednoduchý. Ti, kdož tak činí, si nejsou vůbec jistí, zda se rozhodli správně. Jsou zvyklí, že za ně někdo rozhoduje, že jim někdo určuje co a jak a tak se najednou pohybují na tenkém ledě. Tudíž se musejí přesvědčit, že nechybují. Chtějí najít podporu u okolí. A tak zaplevelují veřejný prostor svými řečmi o tom, proč zrovna Losna a ne Mažňák. Výsledkem jsou zdejší blogy. „Proč volím Miloše.“ „Proč volím Karla.“ Proč, sakra?
Možná napíšu článek „Proč volím misionářskou polohu“. Pokud se ovšem zblázním. Jinak nevím, proč bych něco takového dělal.
