Čoj-chej byl převozníkem na žluté řece. S odřenou loďkou převážel lidičky na druhý břeh. Řece se říkalo žlutá, neboť byla po většinu roku zakalená od bahna a jílu.
Často pršelo a jediný most mezi dvěma vesnicemi byl potopen v kalné vodě.
Otec, který mu živnost předal, radil: „Nepádluj rychle ani pomalu. Budeš-li pádlovat rychle, tvá síla brzy odejde, a když zabíráš pomalu, nevyděláš si ani na chleba.“
Čoj-chej měl dobré srdce a převážel i chudáky, které zastihla rozvodněná řeka, a nemohli se dostat na druhý břeh. Byli v nouzi a hladoví, a možná proto vyprávěli zajímavé příběhy. Bohatí kupci mlčeli a jejich srdce bylo tvrdé jako žula a v hlavě měli jen starosti.
Jednoho dne se mu žebrák s krásným úsměvem na tváři svěřil, že vlastní zlatý chrám. Čoj-chej pádloval a přitom se usmíval, protože na dřevěné pryčně seděl otrhaný chudák, který neměl ani kapsy.
„Počkej a nesměj se mi,“ pravil otrhanec. „Trvalo mi to deset let, než jsem chrám postavil. Každou cihlu jsem vyrobil, mramor nalámal, kameny obrousil a všechny stěny obložil zlatem. Chrám je v mé mysli.“
„Nač je ti chrám v hlavě?“ ptal se převozník.
„Uvnitř chrámu jsem dosáhl takového štěstí, že jej nechci vyměnit za nic. Jsem tak šťastný a blažený, že pocit nedokonalosti a neklidu ve mně vyhasl jednou provždy. Když jsem ve svém zlatém chrámu, nic mne neruší, nic mi nevadí. Jsem stále šťastný a nikdy se necítím špatně.“
Čoj-chej zabral pádlem v kalné vodě a tiše žebrákovi záviděl.
