„To je život!“ povzdechne si žížala a praví: „Sotva vylezu z temnoty na světlo boží, už do mne zabodávají háček.“
V kbelíku se proháněli podivní tvoři, a i když měli ploutve a šupiny vůbec nevypadali jako ryby.
„Dají se vůbec jíst?“ zeptal jsem se vesmírného rybáře.
„Nemám je na jídlo.“
„A proč je teda chytáte?“
„Zkouším, jestli je dovedu ulovit.“
„Jak je chytáte?“
„Mám různé návnady a lákadla. Na každého tvora zabírá něco jiného. Když chci ulovit chudáka, dávám na háček kousek zlata. Když chamtivce dám toho zlata více a přidám i barevný kamínek. Tvorů, kteří chtějí bohatství je v rybníku nejvíce. Vzácnější jsou tvoři, na které zlato ani drahokamy neulovíš. Už znají jejich moc a vědí, že s každým dalším zlaťákem se jejich vnitřní chudoba jen rozmnožuje. Pro takovéto tvory vkládám na háček kousek bible, koránu nebo Gíty, anebo tam pověsím rovnou buddhu tak jako teď.“
Vesmírný rybář zabodnul do buddhovy hlavy háček a vhodil sošku do temných vod. Po chvíli už rybářův prut ohlašoval záběr a rybář vytahoval příznivce budhismu.
„Vidíš, jakého malého bůžka se drží! A přitom nemůže jinak …“ zasmál se rybář a vhodil tvora do kbelíku mezi ostatní.
„Dá se ulovit i bůh?“
„Ano, ale je potřeba speciální návnady. Boha nemůžeš nalákat ani na zlato ani na svaté písmo, jen by se mi vysmál ….“
„A na co ho chcete ulovit?“
„Vlastně to je důvod, proč jsi tady dnes se mnou, promiň“ a já ucítil, jak se do mne zabodává háček.
