V indickém Váránasí

jsou ulice tak úzké, že po nich projde pouze jeden člověk nebo jedna kráva. Navrstvené místo s hadími uličkami, ve kterých je spousta špíny a uvízlého času.

Hlavní městská tepna je přecpaná k prasknutí. Vozy, rikši, motorky, auta, spousta krav a spousta lidí.

Krávy jsou nedotknutelné tak jako nejnižší kasta šúdrové. Krávy proto, že si spousta hinduistů myslí, že je to jejich matka a příslušníci nejnižší kasty, prostě proto, že se narodili bez řádného rodokmene; nemají ty správné předky a lidé se jich štítí.

Na ulici to bučí a bzučí jako v úle. Někdo projíždí, někdo nakupuje, támhle se žebrá, jiný jen tak stojí, nebo leží, a když se to znásobí, vznikne z toho pekelná kaše zvuků, pachů a dojmů. Úplně se ztrácím v atmosféře, kterou si do sebe nabírám každým nádechem.

Ještě si dám na cestu několik zeleninových kuliček, které mi do papíru vkládá postava bez zubů. Usmívá se a já mu podávám hrst rupií; otřískaných a bez lesku; které tady na ulici kolují z ruky do ruky a na dlouho se v žádné kapse neohřejí... a peníze mají tu vlastnost, že jich není nikdy dost.

Křik, hlomoz, hudba; z dálky se tlačí skupina lidí. Na nosítkách nad sebou, přenášejí nebožtíka zamotaného do žlutého sukna. Kolem hudebníci a Zpěv. Společně plynou k řece dát poslední sbohem mrtvému a já s nimi. Připadám si jako v pelotonu, pěkně zařazen v závětří jdu s průvodem nejkratší cestou ke ghátům.

Tělo se musí spálit a popel vhodit do Gangy. Kdo nemá peníze koupí jen tolik dřeva, aby plameny stačily oblíznout nebožtíka. Bohatí se koupou v santalových plamenech až na popel.

„Santalové dřevo?“ ptá se obchodník skupiny pozůstalých.

„Ano, ale, jen pár polínek pro vůni na cestu.“

Oheň je zažehnut a nebožtík se začíná topit v plamenech. Odehrává se scéna jako z biblického filmu. Vidím kolem ohně asketické postavy s dlouhými vousy, v očích oddanost, tváře klidné; vytesané meditací.

Tělo se podivně kroutí a nadzvedává; vypadá to, jako by na moment ožilo. Do hodiny je po všem.

Říká se, že když je popel vhozen do posvátné řeky, řetězec utrpení bude přerušen... jen indické lesy naříkají a mizí pod tlakem spalovací tradice a jako na potvoru se stále rodí noví a noví Indové; kouzlo nenarození jako by přestalo fungovat, fungovalo-li vůbec někdy... ubývá pouze stromů.

Nemá-li voda dostatečnou hloubku, nemá sílu, aby unesla loď. Bez stromů bude Indie bez stínu a bez vody a bez ptáků... a to se o Indii říkalo, že byla zlatou lodí starověkého světa.