Během deště se vytvořily dvě louže. V noci se probudily a zadívaly se do sebe. Velká zvolá: „ÓÓCH, jak jsem krásná! Nastěhovaly se ke mně, zářící hvězdy.“ Malá vypískne: „ÁÁÁCH, to je krása! Jsem naplněna kulatým měsícem.“
Nastal den, ve kterém každá z louží odrážela modrou oblohu.
„ÓÓCH, taková ztráta! Kam se poděly mé hvězdy?“
„ÁÁÁCH, kam se poděl můj měsíc? Utopil se snad?“
Obě jsou zmatené a začínají podezírat jednu druhou.
Nastane jasná noc.
„Ty zlodějko! Vrať mi můj měsíc!“
„Pokud je tvůj, tak si ho vem“, pískne druhá.
Óójjj, píchlo malou loužičku přímo do srdíčka, a usilovně přemýšlela, jak získat ztracený měsíc zpět.
Čekala a čekala. Inspiraci hledala ve hvězdách, na které se dívala svým vlhkým očkem.
Aby měsíc přilákala, vymyslela si básničku:
„Měsíčku můj milovaný
měsíčku můj ukradený.
Vrať se ke mě
ty zatoulaný.“
Každým dnem louže vysychaly a pomalu se vytrácely. Měsíc zmizel i z velké kaluže a nebyl nikde k nalezení.
„Měsíčku můj milovaný
měsíčku můj ukradený.
Vrať se ke mě
ty zatoulaný.“
Nakonec do loužičky, velikosti kávové lžičky, vklouznul. „Óchh ty zatoulaný! Nikdy tě už nepustím“ odkápla poslední větička, kterou loužička tiše pronesla, než se dočista vypařila. Ale měsíček ten si držela pevně na své cestě vzhůru …
Loužička se stala součástí měsíce, na kterém můžeme pozorovat temnou skvrnku. Už je nikdo neoddělí a budou se spolu jen kutálet a kutálet čarokrásným vesmírem …
