"Mniši u zdi vypouští zaprášené modlitby a sklání čela na terakotovou dlažbu. Hlavy mají vyholené, u pasu visí odřená žebrácká miska. Hra světel a stínů maluje na zádech mnichů koláž života a smrti. Nataženi starobylou touhou ...
... touhou po osvícení, sloupávají ze sebe oprýskanou barvu."
Arnošt dočetl, zavřel sešit a zhluboka se nadechl. Ze svého dechu vytvořil obrovský balón. Uprostřed koule plula červená pohovka, do které se usadil a vyrazil vzhůru, jak špunt z šampusu. Chlapcova záda se zabořila do měkkých polštářů a země pod ním se rozmazala.
Balón letěl k velkému mágovi na planetu Bongo, která obíhala na levém rameni Mléčné dráhy, přibližně deset světelných roků od Země. Měla žlutou atmosféru a točila se dvakráte rychleji než Země. Byla také mnohem menší; asi jako měsíc.
Bublina praskla a Arnošt se ocitl na žluté planetě. „Vrrr-cho“ ozvalo se chlapci do ucha, ale nikoho nespatřil.
„Tady jsem“ uslyšel písklavý hlas přímo ve svém mozku a pak dostal ránu na solar-plexus. Arnošt se svalil na zem a lapal po dechu. „Hmm. Posílají mi tady jen nedouky!“ Hošík ze sebe vypotil modrý výpar, kterým zviditelnil mága a praštil jej do kulatého nosu. „To by šlo,“ řekl mág a otřel si sliz pod nosem. Kouzelník byl oblečen do modrého kaftanu a kolem jeho hlavy obíhala modrá koule.
„Kde je tvůj dům?“ zeptal se Arnošt, jako by byla tato otázka zrovna ta nejdůležitější ve vesmíru.
„Nežiji v domě, tak jako pozemšťani. Nikam neodcházím, a proto se nemusím ani vracet.“
„A kde spíš?“
„Nespím, a nech už těch otázek, nemám čas, začneme s výcvikem!“
„Ale já musím spát, jíst a …“
„Planeta Bongo je samonabíjecí. Energie do tebe proudí sama od sebe. Nepotřebuješ ani spát ani jíst ani někde bydlet.
Jasný?“
„Ok.“
„Jaké je tvé největší kouzlo?“ Zeptal se mág Cho, a poklepal žlutým prstem na chlapcovo čelo.
„Umím přeskupovat hmotu, z jednoho místa na jiné.“
„Vidíš tamhletu hvězdu?“ Cho ukazoval na nejsilněji svítící bod na žluté obloze. „Polož si ji do dlaně.“
Arnošt mlčel.
„Nechápeš nic, ale proto jsi tady, abys pochopil,“ a kouzelník ukázal na dlani zářící kotouč, který rozmáčkl jako sýr. Otřel dlaň do stehna. Vydrolená hmota padala k zemi.
„Už chápeš?“
Arnošt nechápal vůbec nic. Nevěděl, že je něco takového vůbec možné a zeptal se:
„Nebude ta hvězda ve vesmíru chybět?“ Vzápětí dostal úder na solar-plexus, a pak už jen nasával štiplavý povrch planety Bongo.
„Hmota je myšlenka. Hvězdy, planety, tráva, hora, i já ve skutečnosti neexistujeme. Vše je jen v tvé mysli. Už chápeš?“
„Co můj vyražený dech? Taky jen moje myšlenka?“
„To je důsledek tvé hlouposti! Ve skutečnosti neexistuje ani Arnošt.“
