Tlusté čáry

Lidé mají ve zvyku vytvářet tlusté čáry. Táák a ode dneška to bude jiné. Ale tělo se překrojit žádným řezem na půl nedá. 

Vkládám svou hlavu do klína existence,
stávám se trpělivým a čekám,
co mi osud přinese.
Jaké myšlenky se objeví v mé mysli,
co vznikne a co se naopak vytratí.
O co přijdu a co získám.
Budu jiným člověkem až vstanu?
Anebo už nevstanu nikdy?
A zůstanu takhle zaklíněn v existenci,
napořád a trvale?
Mé srdce stále buší a ozývá se.
Bum, bum, bum.
Ještě se mé tělo nevzdalo.
Mysl je již skloněná, ale tělo ještě pracuje.
Ještě bije, ještě se zmítá, ještě neví,
že boj je již ztracen.
Jako když uřízneš hlavu ještěrce,
a tělo se ještě zmítá.
Boj je skončen a čeká se na nového člověk.
Čeká se na jeho zrod.
Tam v prachu a dýmu a z mlhy v oblacích.
Čeká se na toho, kdo přijde.
Vyhlížím naději.
„Nač tu ležíš hlupane!“ ozve se hlas.
„Vstaň!
A zaboř své ruce do opravdové hlíny;
pracuj, ať proměníš svou duši prací;
ne marným čekáním.
Udělej něco konkrétního,
co můžeš svými prsty nahmatat.
Už teď jsi z poloviny mrtev.
Zachraň, alespoň půlku!
Tvůj život bude zárukou budoucího.
K čemu je mi tvá smrt na oltáři tlustých čar.“