„Mňau, mňau“ mňoukala ovečka a olízla si vlnu. „Jak to, že mňoukáš, když nejsi kočka, nemáš snad dělat bééé bééé, jako ovečka?“ ptala se srnka, která právě vyšla z lesa na pastvu.
„To nééé, protože já nejsem ovce!“ „Hmm...“ podivila se srnka a pravila: „Máš kožich jako ovce, kopýtka jako ovce, vypadáš jako ovce... ty přece jen musíš být ovce.“
„Ovce poslouchají a jdou tam, kam se jim přikáže, já si dělám, co chci a jdu si, kam chci, a mohu být kýmkoliv chci, nejsem žádná ovce. Teď jsem psem, haf haf!“ štěkala ovečka.
Z lesa vyběhl hladový vlk. Srnka nezaváhala a hupky hopky odskákala do houštiny. Ovečka spatřila vlka a pomyslila si: Vlk žere srnky, zajíce a dokonce i ovečky, ale já jsem divoký pes, mně sežrat nemůže, a štěkala na vlka.
Vlk se přiblížil, až mu bylo cítit z tlamy a zeptal se: „Nejsi nemocná?“ Ovečka nikdy nebyla tak blízko vlka, viděla ostré tesáky, nelítostný výraz a dokonce slyšela i kručení vlkova žaludku. Cítila se docela jako ovce a začala se bát.
„Ano, vlku, máš pravdu, trpím strašlivou chorobou, chvíli štěkám, pak kvákám, pak hopsám po dvou kopýtkách. Nikdo si se mnou nechce hrát, protože ta nemoc, kterou mám je strašlivě nakažlivá.
„A nakazila by i vlka?“ „I tebe! Mňoukla ovečka.“ „Brrrr...“ zachvěl se vlk zhnusením a odešel pryč.
