Vrchní prchni, Což takhle dát si špenát, Jak utopit Dr. Mráčka, „Pane, vy jste vdova!“ Baron Prášil, Arabela, Kdo chce zabít Jessii? Dívka na koštěti, Srdečný pozdrav ze Zeměkoule, Zítra vstanu a opařím se čajem …
Kolik se natočilo opravdu podařených filmů, seriálů, nebo pohádek mezi roky 1989 – 2016 tedy 27 let po revoluci a kolik mezi léty 1962 – 1989 (27 let před revolucí) ?
Po převratu je sakra málo filmů, které by vykazovaly hravost, inteligentní humor, které by byly bez násilí a brutality.
Možná je to proto, že za socialismu musely filmy projít sítem cenzury a tématika „nezávadné“ hravosti byla snad jedinou, kterou se filmaři mohli věnovat naplno a bez obalu. Filmy musely být tak skvělé, aby kritika přimhouřila oči a dala filmu „zelenou.“ Filmaři byli nuceni v tomto úzkém a velmi těžkém uměleckém spektru přebývat. Byla to pro ně obrovská výzva. Bohužel už nemáme taková esa, jako Miloš Macourek nebo Karel Zeman.
Po roce 1989 k nám jako vichřice vtrhla svoboda a přinesla sebou všechny nemoce západu. Všechny ty Batmany, Supermany, nebo Spidermany, všechna šílenství, která řeší globální katastrofy a boje o přežití, která straší a která se jen málo zabývá člověkem s velkým Č (tedy jeho hloupostí). Filmy jsou to většinou pudové a velmi brutální. Čím více cáká z obrazovek krev, tím lépe.
Dnešní věda potvrzuje, že nejlepší je jíst ovoce, které vyrostlo v zemi, ve které člověk žije. Ale máme vůbec na vybranou? Dá se na ty naše filmy dívat? K jakému uměleckému úpadku jsme se dopracovali!
