Smyslem mého života se staly včely. Miluji jejich bzukot a černožluté pruhy. Minulý rok přišla pohroma. Včelí mor. Své létající zlato jsem musel utratit. Do jediné včelky.
Ale to je už minulost. Slzy zaschly a já si pořídil nové včelstvo.
Úly mám v přívěsu a jezdím s nimi do přírody. Včely vypouštím do ovocných sadů, na pole nebo lesní palouky, kde se nabaští a takový med je pak opravdovou lahůdkou. Přespávám v obytném autě nebo venku na karimatce. Přes den si čtu a poslouchám bzučivou hudbu a v noci se dívám na hvězdy a přemýšlím o nekonečném vesmíru.
Farmáři mě nevyhánějí, ale vítají. Jsou rádi, když jim někdo pomůže plodiny opylovat. Často mě pozvou domů a to si pak společně povídáme o farmaření, včelstvu a lese a vůbec o přírodě.
Jsem členem včelařské asociace Medonoska a každým rokem pořádáme soutěž o nejchutnější med. Člověk nemusí být znalcem, aby věděl, že, mezi medem a medem je rozdíl. V chuti, barvě, viskozitě a tak dále. Jen pozor na ohavné přidávání cukru, které se často praktikuje. Takto „obohacený“ med není snadné rozpoznat. Ovšem můj jazýček, který se každý den brodí v medu, reaguje na přidané sladidlo cukavými vibracemi.
Zasedám v portě, kam včelaři nosí med. Už podle vůně a barvy poznám, z jakých květů byl sesbírán. Medy jsou většinou kvalitní, a je těžké určit vítěze.
Letošní ročník mě ohromil. Přišel stařík s bílými vlasy a třásly se mu ruce, ale jeho med vyhrál. Měl barvu jantaru a nádherně voněl. Sladší jsem ještě nezakusil. Jeho chuť byla zvláštní a jemná.
Když jsem se zeptal vítěze, z jakých květů med včeličky sbíraly, stařík se jen ošíval a nic neřekl. Chápu, měl na to právo, ale já jsem toužil poznat ono tajemné místo, a jak čas plynul, stále jsem myslel na zvláštní a pronikavou chuť vítězného medu. Viděl jsem ho i ve snu, ve kterém měl barvu fialovou a něco se mi snažil sdělit, ale jeho medové řeči jsem nerozuměl.
Napsal jsem staříkovi dopis, že bych jej rád navštívil. Bez odpovědi. Napsal jsem ještě dvakrát, ale se stejným výsledkem.
Přišlo jaro; včelky bzučely a sbíraly nektar a já jsem odjel za starcem. Cesta ubíhala hladce, ale čím jsem se blížil k obci Bachůnkov, kde stařík bydlel, tím se silnice stávala užší a děravější a když jsem dorazil do Bachůnkova, uviděl jsem domy zanedbané a zarostlé křovinami. V tomto kraji člověk ustupoval a odcházel pryč a příroda se radovala.
Staříka jsem doma nezastihnul, ale soused mi poradil, že bude u svých úlů a ukázal mi cestu. Mé srdéčko poskočilo.
K úlům vedla vyšlapaná pěšinka, prozářené sluncem a prosycena vůní lesa. Po patnácti minutách chůze jsem spatřil shrbenou postavu, několik úlů a rozvalené náhrobky. Stál jsem na opouštěném hřbitově.
