Sklouznul jsem si na svém stínu. Hup a už jedúúú. Stín je kluzký, jako sliz a není to, jako když kloužu po ledě, který ještě drhne. Hup a už jed)))))ú zase, ale co to znamená? Padááám, och!
Spadnul jsem do svého stínu a propadám se do temnoty. Ochh! V klouzání je člověk ještě v kontaktu s něčím fyzickým, ale v pádu se nemám o co zachytit. Nevím, jak dlouho už tak padám, ale tipuju to na dobrou půlhodinku.
Trochu jsem se zklidnil. Začínám si zvykat a i žaludek mě přestal lechtat. Můžu se vůbec kdy dostat zpátky nahoru? Začínám počítat, jakou vzdálenost jsem mohl urazit. Rychlost pádu násobím časem … 50 metrů urazím za vteřinu a pak by to bylo … 3 km za minutu to znamená … že už jsem musel urazit tisíc kilometrů!
Musím padat do středu Země, jinak si nedovedu vysvětlit, kam bych tak měl padat. Začínám mít strach a už si představuji rozžhavenou tekutinu, do které šplouchnu, a bude konec. Nemělo by to bolet. Alespoň ne dlouho. Možná tak piko vteřinu, ale počkat!
Až teď jsem si uvědomil … Sakra! Oblil mne studený pot, i když už vím, že žádné tělo nemám, na kterém by mohl kondenzovat pot.
Vždyť já už zemřel, tam nahoře na zemi! Až nyní si vybavuji, že jsem v parku pod stromy uklouznul a rozrazil si hlavu o kámen.
Ale kde to teda jsem a kam mířím? Zavírám oči, které nemám a probouzím se pod kaštanem. Sluníčko svítí a vítr šumí.
