Tep se zrychluje, život se zkracuje, vztahy se rozpadají, aby mohly vzniknout další, rádi bychom byli všude a zatím nejsme nikde, chceme vše a nemáme nic.
„Vše se zrychluje“ zní jako zažité klišé a není na tom vůbec nic nového. Rychlost jsme do sebe absorbovali a rychlé změny se staly naši součástí. Okusili jsme ovoce rychlosti a už bychom se bez ní neobešli. „Něco se děje!“ je životem, a když se neděje nic, znamená to pro nás mrtvolnou nudu.
Tep se zrychluje, život se zkracuje, vztahy se rozpadají, aby mohly vzniknout další, a tak dále a tak dále.
Rádi bychom byli všude a zatím nejsme nikde. Chceme vše a nemáme nic.
Vidíme jen to co je přímo před námi a dál je vše rozmazané a nemá smyslu nahlížet do dálky, jen se z toho točí hlava a je nám zle. Dívat se mimo kolotoč je prokletím.
Z bláznivého kolotoče změn se už jen těžko vyskakuje. Chce to nesmírnou odvahu vyskočit a zpomalit. Pád může být hodně tvrdý a nepříjemný. Po pádu pociťujeme „mrtvolno“ zatímco se kolotoč přímo nad hlavou tak krásně a divoce točí.
Dostavují se abstinenční příznaky z nedostatku opojení. Cítíme, jak z nás rychlost vyprchala a ptáme se sami sebe: „Žijme vůbec? Je toto život?“
Kdo nevydrží „pomalost“ naskakuje zpět do rychlosti a tentokráte zařadí ještě vyšší rychlost, aby dohnal ztrátu.
Tep se zrychluje, život se zkracuje, vztahy se rozpadají, aby mohly vzniknout další, a tak dále a tak dále. Jsme opojeni a na budoucnost nemyslíme, chceme vše hned a teď, a toho se dá dosáhnout jedině když ještě přidáme.
