Potřeboval jsem vypadnout z přeplněného města, od všech upocených starostí, které se hromadí jako nařízení a směrnice ve velké firmě. Z letiště Václava Havla jsem odletěl do Saúdské Arábie, kde jsem si pronajal velblouda.
V pustině jsem už třetím dnem. Zítra bych se měl dokolébat do Rijádu, kde mám hotelové apartmá. Rána jsou na poušti mrazivá a z úst mi vycházel dým jak z tibetského vykuřovadla. Bylo ještě šero, ale ležet jsem už nemohl. Nesedl jsem na velblouda a do pusy vhodil směs datlí a oříšků. Žvýkal jsem a myslel na zvíře pode mnou, které dnes snídat nebude. V Rijádu dostane pořádnou porci vody a sena. Pouštní ticho přerušil příjezd dvou džípů. Rodina Arabů si vyjela na piknik. „Salam alejkum,“ zdravily děti a smály se mému velbloudu, „Alejkum salam,“ odpovídal jsem na pozdrav. My chodíme do lesa na hřiby a Arabové jezdí do pouště na východ slunce. Cestou do města přibývalo života. Nákladní auta, terénní auta, motorky, několik velbloudů a pár oslů. Všechno doprovázeno lidskou posádkou.
Na rekordně vysoké duně jsem v dálce spatřil „skleněné město,“ zatímco zvíře hlasitě odfrkovalo a plivalo bílou pěnu. Za dvě hodiny jsem jej vracel majiteli. Pronajatý velbloud stál více než džíp s plnou nádrží. Ale nelitoval jsem a vklouzl do taxíku a uháněl do hotelového apartmá. Těšil jsem se, až ze sebe spláchnu pouštní písek a zvířecí zápach. Z okna taxíku jsem pozoroval skleněné věže tyčící se do nebe. Pomyslel jsem si: Bože, nespadne mi to na hlavu, když bude foukat? Ale pak jsem se uklidnil. Mají přece dobrý základ. Vyrostly z ropy. Na těch se nešetřilo. Dostaly vše jako dostává syn, narozený v královské rodině. Navrhovali je nejslavnější architekti, byly postaveny z nejkvalitnější oceli, obloženy tím nejkrásnějším mramorem ... Petrodolary proudí z nitra země a zalévají skleněné stromy. Vyrostl nádherný Burj Al-Mamlakah, nejvyšší otvírák na pivo - 302 metrů; Burj Al-Faisaliah ve tvaru hrotu - 267 metrů. Hořící věže naftových polí chrlí další tuny černého zlata a financují nové projekty; umělé ostrovy z písku. Burzovní spekulanti, geochemikové, geofyzikové, geologové ... všichni s prstem na tepu Arabského poloostrova. Hledají další možnosti těžby; hledají nápad, jak do země ještě více zatlačit a vymáčknout maximum. Všechno je navlečeno na hnědou směs s uhlovodíků. Mléko Arabů.
„Číslo pokoje prosím,“ usmíval se recepční. „Tři sta šedesát osm, nějaké vzkazy?“ „Nic pane.“ Rychlovýtah mě vytáhl do třicátého patra a plastovou kartou vyrobenou z ropy jsem si otevřel pokoj. Bylo uklizeno a ticho jako v chrámu, jen klimatizace šuměla a vháněla do místnosti chladivý a ionizovaný vzduch. Venku mohlo být čtyřicet stupňů. Na stolku ležel katalog a na přední straně dominovala fotografie mešity al-Masdžid al-Haram s posvátným kamenem, nabízející cestu do svatého místa. Navštívit Mekku je pro muslima povinnost. Musí obejít sedmkrát černý kámen, který je umístěn v patnáct metrů vysoké kostce pokryté černým sametem. Za odměnu dostane titul Hadždž; univerzitní diplom muslimů. Jazyk lámající jméno si pamatuji podle toho, že začíná na slovo had. Rijád – Mekka, osm hodin autokarem, vzdálenost - osm set šedesát kilometrů. Nejsem muslim a do Mekky nepojedu. Ke Kábě by mě stejně nepustili. Legenda hovoří o kameni, který spadl z nebe. Původně nebyl černý, ale bílý jako sníh. Černým se stal až častým líbáním z hříšných úst, protože všichni poutníci jej musí políbit, a kdyby tak neučinili, pak by si své hříchy přinesli zpět do svých domovů. Ve středověku byli někteří poutníci tak horliví, že po spatření a políbení Káby, si na místě vypíchávali oči, aby se již více nešpinily věcmi pozemskými. Stávali se z nich světci a užívali veliké vážnosti.
Po vydatné sprše jsem ulehl do čisté postele a spal. Ve snu se mi zjevil naftový barel, který plakal a plakal. Zeptal jsem se jej, co ho trápí, a on povídal, že už není k ničemu. Příčina byla v následujícím. Planetu Zemi navštívila mimozemská civilizace a dala člověku modré krystaly. Byly drobné jako kamínky do zapalovače, a každý z nich utáhl spotřebu velkoměsta. Stačil jen jeden malinkatý krystal. Nafta je už minulostí, začala éra modrých krystalů, plakal barel... Probudil mě svíravý hlad. Potřeboval jsem dobít energii. Hodiny ukazovaly 03:00. Sjel jsem výtahem do restaurace, která nikdy nezavírá a byl překvapen, kolik hotelových hostů dostalo stejný nápad. Nabídka byla bohatá a menu tlusté jako šéfkuchař. Hovězí, kuřecí, jehněčí, rybí speciality, krabi, škeble, olihně ... Dal jsem si pět vajec s kozím sýrem, žvýkal arabský chléb a sousta zavlažoval pomerančovou šťávou. Přes prosklenou stěnu pulsovala světla metropole. Rijád žije dvacet čtyři hodin denně. Bez oddechu. V jeho žilách koluje černá krev. Na pokoji jsem skočil do obrovské postele a odpočíval a odpoledne už stepoval na letišti Krále Chalída a čekal na spoj do Spojených států. Díval jsem se na obrovské Boeingy a stříbrné Airbusy, díky kterým se Arabský poloostrov dá překlenout za několik hodin. Létající koberec z arabských pohádek už vyvolává jen úsměv, tak jako modlitební koberečky, na kterých se věřící povznášejí do božských sfér. Možná, že v budoucnu budou nahrazeny sofistikovanějším přepravcem. Pokud existuje Bůh, pak je všude, nejenom pětkrát denně na koberci. Z výšky deseti kilometrů jsem z okna pozoroval hnědou pleť pouště a zanechával za sebou Arabský poloostrov.
