Řecko je svým počtem obyvatel srovnatelné s Českou republikou, a proto může být jeho dluhový problém i varováním pro nás pro všechny. Léčit symptomy nemoci a nezabývat se jejími kořeny, ze kterých nemoc pochází je bláhovostí.
V zásadě by nemělo docházet k tomu, že bezvýznamná (početně) skupina lidí rozhoduje o zadlužení všech. Zástupci, kteří o dluhu rozhodují, jsou voleni jen na určité období, aby byli poté smeteni další volební vlnou; ale dluh ten zůstává a drží se i potom co ve svých kožených křeslech již pánové poslanci nesedí.
Když už by bylo opravdu nutné zadlužit celý stát, musel by o tom rozhodnout národ sám svou většinou v referendu, ve kterém by se přesně definovaly důvody proč a na co bude půjčka použita (např. po devastujících přírodních kalamitách).
Jako možné řešení dluhového problému Řecka mne napadá rozvrstvit řecký dluh na hlavu a každý by individuálně musel splácet svůj podíl. Tedy už ne Řecko jako suverénní stát, ale vznikly by milióny individuálních úvěrů a riziko jejich splácení by se rozmělnilo. Ne všichni by dodržovali splátkový kalendář, ale vcelku by se dluh většinově splácel. 10 procent nejbohatších obyvatel Řecka by platila nejenom za sebe, ale i za 20 procent těch nejchudších, kteří nemají ani na svou vlastní obživu. Za děti a mládež do dvaceti let, by platilo samo Řecko (tedy nepřímo všichni daňový poplatníci), byl by to přece jenom nepěkný start do života pro mladou generaci, na které jednou bude záviset budoucnost řeckého státu.
Peníze jsou projedeny, někdo si ukrojil větší a někdo menší koláč. Každopádně řecká půda do sebe vsákla vše do posledního centu. Je otázkou jak se mohla země s 11 milióny obyvatel tak fatálně zadlužit (jestli to nebyl náhodou záměr jiných mocností). Ale léčit symptomy nemoci a nezabývat se jejími kořeny, ze kterých nemoc pochází je bláhovostí.
