Prasojed

Bylo jednou jedno prasátko, které dostalo prasečí chřipku. Po dvou dnech prase zemřelo a dostalo se do nebe. Ale moc se mu tam nelíbilo.   

Nemělo ani rypák ani nohy ani ocásek. Vypadalo jako pouťový balónek. „Ahoj“ pozdravil archanděl prasátko a pravil: „Takto vypadají všechny prasečí duše. Jsi v nebeském ráji. Už se nemusíš rýpat v pozemské hlíně ani kvičet ani čenichat nebo vyměšovat.“

„Ale já chci prasečí ráj!“ Duplo si prasátko, až to zacinkalo. „Chci se válet ve smrdutém blátě, vydloubávat sladké kořínky a zajídat je vařenými brambory.“

„To nebude problém“ řekl archanděl a než domluvil, už se prasátko válelo ve smrdutém bahně, chroupalo sladké kořeny a chrochtalo blahem. „ A nezapomeň!“ zvolal archanděl. „Jsi v kvantovém nebi a na co pomyslíš, to máš.“ Prasátko mávlo kopýtkem na znamení, že rozumělo a bytost zmizela.

Pak se napilo z nebeských struků teplého mléka, vydalo ze sebe táhlé chroóó, a když usínalo, vzpomnělo si na příběh, který ji kdysi dávno vyprávěla jedna svině. O Prasojedovi. Živil se jen malými prasátky. Měl šest hlav a tak jich mohl pojídat i šest najednou.

Vidět tak Prasojeda! Bleskla praseti myšlenka. Objevil se temný stín, který se přibližoval a přibližoval a než prasátko stačilo zakvičet, bylo spolknuto Prasojedem.