Plesnivá lebka v trávě

Nevěděl jsem, že i kost může plesnivět. Nahýbám se nad zelenou lebku a hledím do míst, kde bývaly oči.  Temné ovály říkají víc, než oči.  Blížím se na velikost stébla trávy. 

Nastražuji uši. Poslouchám. Šestým smyslem ohmatávám nekonečno. Vnímám tep a dech temnoty. I temnota má svůj algoritmus.

Studený, bez plísně a bez lesku. Prostor, do kterého padá vše stvořené, i nestvořené. Jako by mne někdo žduchl. Padám v předklonu do levé díry.

Protahuji se vlhkým sliznatým prostorem a vylézám pravou dírou. Jsem zelený a plesnivý. Nakazil jsem se rozkladem.

Nemám jinou možnost, a tak se vrhám zpět do lebky; pravou dírou. Strhává mě proud žíravé řeky. Jako bych skočil do kyseliny. Tělo se mi nafukuje a vybublává.

Připadám si jako v lázni peroxidu vodíku, který se používá na bělení kostí. Proudím prostorem mezi dírami jako hadr. Sem a tam. Vibruji a chvěji se v ozvěně ÓÓmm.

Vypadávám zpět na trávu. Plesnivina mi z kůže zmizela a lebka je bílá; jako nová.

Autor: Jakub Kouřil | úterý 17.4.2018 13:15 | karma článku: 5,36 | přečteno: 183x
  • Další články autora

Jakub Kouřil

Cinkání

13.4.2024 v 5:18 | Karma: 7,58

Jakub Kouřil

Talíř a myška

2.4.2024 v 8:35 | Karma: 8,85

Jakub Kouřil

O stromu a housence

30.3.2024 v 12:44 | Karma: 10,30

Jakub Kouřil

Borovicový spor

27.3.2024 v 6:32 | Karma: 14,36

Jakub Kouřil

Reportáž ze Saudské Arábie

27.2.2024 v 13:11 | Karma: 18,99