Letěli proti sobě dva motýli. Byli na kolizním kurzu. „Uhni! Volal červený motýl. „Ty Uhni!“ Křičel žlutý. Nikdo z nich neodklonil svou dráhu, srazili se hlavičkami a spadli na zem.
„Proč jsi neuhnul?“ Ptá se žluťásek a drží se za hlavičku.
„Proč bych uhýbal?“ Křičel červenásek a drží se za tu svou. „Když letím, všichni mi jdou z cesty i stromy se mi vyhýbají!“
„Stromy říkáš? Nevěřím!“ Máchl křídlem žluťásek.
„Tak uvidíš!“ Zvolal červenásek, když si zatlačil bouli na hlavě, a rozletěl se proti nejbližšímu stromu.
Bříza si pomyslela. Co je to za bláznivého motýla, letí přímo proti mně. Vždyť se rozplácne. Možná že strom sám chtěl, nebo to bylo díky poryvu větru, bříza se prohnula a červenásek proletěl. Pak přistál kousek od překvapeného motýla a nadutě korzoval po uschlém listě, až se jeho chlupaté tělíčko prohýbalo.
Žluťásek ukázal na černého ptáka a zvolal: „Vidíš támhle tu vránu?“
„Vidím, a co s ní?“
„Ta vrána ti neuhne.“
„Tak se dívej! Nadechl se červenásek, zamával velkými křídly a letěl přímo na vránu.
Vrána zpozorovala motýla a dostala strach. Přece jenom takového bláznivého motýla ještě neviděla. Cítila něco jako útok. Už chtěla odletět, ale pak si vše rozmyslela, udělala krááá, otevřela zobák, a čekala.
Červenásek vletěl do černé díry, a zobák se za ním zaklapl. Jak výbornou chuť měl motýl, libovala si vrána, a když spatřila na květině žlutého motýla, slétla k němu, a sezobla ho.
