Liška a červ

Bylo nebylo a z malinkatého oříšku se vyklubala liška. Vystrčila nosánek a začenichala.  Vzduch byl příjemný a voňavý a narozená liška se odrazila od svého ocásku a vyskočila ze skořápky...

Měla kožíšek tak jako lišky; hodně chlupatý a rezavý. Olízla si tlapky a vykročila do světa. Všemu se divila a divila se i tomu, jak to že se narodila ze skořápky. Proč nevylezla z bříška mámy, tak jak to dělávají všechny lišky od pradávna. Budu asi zvláštní liška, řekla si pro sebe a jak tak šla, potkala stonožku.

Podlouhlý červ se pohyboval jako vznášedlo.  Tak měkce a ladně, jakoby se ani nedotýkal země. Lištička překvapením vypískla otázečku:

„Dobrý den, prosím vás, jak to děláte?“

„Co máte na mysli? Dělám spoustu věcí a na prázdné řeči nemám čas.“

„Jakým způsobem dovedete koordinovat všechny své nožky? Jak to že nezakopnete a nepřevalíte se na záda?

„Těch nohou mám opravdu hodně. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, kolik jich vlastně mám a jak s nimi pohybuji. Prostě jdu a jdu a všechno jde hladce a svižně a vůbec se nad tím nemusím zamýšlet.“

„Ale já bych přesto chtěla vědět, jak to děláte, prosím prozraďte mi tajemství“

„Takže ráz dva tři čtyři a tak dále vidíš, že zvedám nejprve jednu pak druhou, následně třetí a tak dále a tak dále, prostě kopíruji terén a …“

Stonožka zapomněla zvedat levou řadu nožek a otáčela se do kruhu. „A dva, tři, čtyři, sakrýš, hlemýžď! Nějak jsem se do toho zamotala … hej ty zrádná liško! Už se mne na nic neptej, jen mi pleteš nohy. Jedna hlava na tolik nohou nemůže stačit.“