Jako chlapec jsem plul na zaoceánské lodi a moc se mi líbila modrá vlajka. Byla na tom nejvyšším místě lodi, na stožáru. Myslím si, že místa, která jsou nízko, nejsou tak pěkná.
Třeba takové podpalubí, nemá okna, je tam vlhko a tma, nebo strojovna, ve které to rachotí jako v pekle.
Táta byl kapitán, a tak jsem si loď mohl prohlédnout a nakouknout do míst, kde je to zakázáno. Na lodi byla spousta zákazů. Nesmělo se kouřit, skákat přes palubu, nemohl jsem si hrát v záchranném člunu a dívat se v noci na hvězdy. Ty hvězdy mi připadaly jako lampióny, zavěšeny vysoko na nebi. Miloval jsem každoroční lampiónový průvod. Všechny děti z naší ulice držely na tyči světlo. Jednou mi svíčka zapálila krepovaný papír a lampión shořel. Zbylo z něj jen drátěné očko na svíčku.
Myslím, že oheň je velkým žroutem. Lidé do něj házejí věci, které už nepotřebují. V Indii házejí do plamenů mrtvé a rudý žrout je všechny stráví a zbude jen popel. Tím popelem se pak někteří lidé natírají, aby dosáhli nesmrtelnosti, aby se ochránily před velkým žroutem. Ten žrout má nekonečný apetit a jednou možná sežehne celou Zemi i se sluncem.
Vědci tvrdí, že hvězdy hoří, protože se v nich vyrábějí všechny prvky, ze kterých je stvořeno lidské tělo i těla všech zvířat a rostlin i kamenů. Možná, že jsme byli stvořeni v těch nejvyšších místech a pak jsme jako déšť spadli a narodili se na Zemi. Jednou jsem zažil obrovský liják. Voda padala na zem a rozpouštěla půdu a topila žížaly. Ale nejvíce vody jsem viděl na moři. Byla všude.
Vědci říkají, že lidské tělo obsahuje sedmdesát procent vody. Myslím si, že je to proto, aby nás chránila před ohněm. Abychom nemohli tak snadno shořet. Zkoušel jsem zapálit mokrý papír a nešlo to. Možná, že kdybych svůj lampión tehdy před lety namočil, neshořel by mi. Ale myslím si, že ani voda ani popel na nesmrtelnost nestačí.
