Na louce rostl fialový květ. Ve větru se třepotal jako vlajka. Jako chlapec jsem plul na zaoceánské lodi a moc se mi líbila modrá vlajka. Byla na tom nejvyšším místě lodi, na stožáru.
Myslím si, že, místa, která jsou nejníže, nejsou tak pěkná. Třeba takové podpalubí bez oken nebo hlučná strojovna. Táta pracoval jako navigátor a tak jsem si loď mohl prohlédnout a nakouknout do míst, kde je koukání zakázáno. Na lodi bylo spousta zákazů. Nesmělo se kouřit, skákat přes palubu, nemohl jsem si hrát v záchranném člunu a dívat se v noci na hvězdy.
Ty hvězdy mi připadaly jako lampióny. Zavěšeny vysoko v nebi. Miloval jsem každoroční lampiónový průvod. Všechny děti z naši ulice držely na tyči světlo. Jednou mi svíčka zapálila krepovaný papír a lampión mi shořel. Zbylo z něj jen drátěné očko na svíčku. Oheň je velkým žroutem. Lidé do ohně házejí věci, které už nechtějí. V Indii házejí do plamenů mrtvé a oheň je všechny promění na popel. Vědci tvrdí, že hvězdy hoří, protože se v něm pečou prvky, ze kterých je poskládáno naše tělo.
Možná, že jsme byli stvořeni v těch nejvyšších místech a pak jako déšť jsme spadli a narodili se na zemi. Jednou jsem zažil obrovský liják. Voda padala na zem a rozpouštěla půdu. Ale nejvíce vody jsem viděl na moři. Byla všude. Vědci říkají, že lidské tělo obsahuje sedmdesát procent vody. Myslím si, že je to proto, aby nás chránila před ohněm. Abychom nemohli tak snadno shořet. Zkoušel jsem zapálit mokrý papír a nešlo to. Možná, že kdybych svůj lampión tehdy před lety namočil, neshořel by.
