Bylo jednou jedno prasátko, které se dostalo do nebe. Růžová dušička nervózně přešlapovala a prohlížela si své nové tělo. Divila se, protože neměla ani oči ani rypák, a nejvíce ji překvapilo ...
... že nemá žádný otvor, ani vpředu ani vzadu, a vypadá jako nafouknutý pouťový balónek ve tvaru prasátka.
„Nediv se,“ pravil anděl „takto vypadají všechny prasečí duše. Už žádné papání, čenichání, rýpání, kvičení nebo vyměšování. Nic takového není zapotřebí. Tady jsi v nebeském ráji. V nirváně.“
„Ale já chci prasečí ráj!“ Duplo si prasátko, až to zacinkalo. „Chci se válet v nebeském blátě, vydloubávat sladké kořínky a zajídat je vařenými batáty.“
„Nu dobrá,“ pravil anděl.
„Jsi v přece kvantovém nebi, a cokoliv si přeješ, budeš mít servírované rychlostí myšlenky.“ Než anděl domluvil, duše se už válela v nebeském bahýnku, pojídala vonné byliny, chrochtala a kvičela slastí, pak mávla kopýtkem a řekla, že už nic nepotřebuje, a tak anděl zmizel. Kdykoliv na něco pomyslela, hned se to stalo skutečností.
A tak se zničehonic objevilo šest prasátek, která s růžovou duší dováděla a skotačila, a když si pomyslela, že už je unavená, prasátka zmizela. Dostala hlad. V dalším okamžiku se zhmotnila vypasená prasnice se struky a teplým mlékem. Duše se napila, vydala ze sebe táhlé chroóo a vzpomněla si na příběh, který ji kdysi dávno, ještě na světě, vyprávěla máma.
O draku Prasojedovi. Živil se prý malými prasátky. Měl šest hlav, a tak jich mohl pojídat i několik najednou. Prasátko se sice bálo jako ostatní bratříčkové a sestřičky, ale v koutku duše přece jenom nevěřilo, že by drak Prasojed opravdu existoval.
Růžovou duší v kvantovém nebi bleskl další nápad. Vidět tak Prasojeda! Sotva ta odvážná myšlenka proběhla, byla bezbranná prasečí dušička roztrhána několikahlavým drakem.
