Byl jednou jeden král, který se jmenoval Urubu a jak už to u vladařů bývá, měl velké starosti s vládnutím. Král měl sen, a v tom snu k němu přistoupil kupec s kobercem na rameni. Koberec byl nádherný a jemně tkaný ...
a když se po něm prošel všechny starosti, které měl v královské hlavě, se rozplynuly. V jeho mysli nezůstala ani jediná myšlenka, která by ho trápila.
Když se Urubu probudil, jeho deprese opět zkondenzovala a trápila jej ještě více. Jako by se mstila za královo prožité snové štěstí.
Král se inspiroval snem a nechal vyhlásit, že ten který mu přinese koberec, který odstraňuje depresi, toho zasype zlatem a udělí mu šlechtický titul.
Do královského paláce začali přicházet obchodníci, tkalci, kupci, ale i podvodníci a prospěcháři a přinášeli krásné tepichy, avšak žádný z nich, přestože byly jemné a krásné nemohly králi přivodit pocit štěstí a blaženosti, tak jako ve snu.
Rádcové jej přesvědčovali, že přece žádný takový koberec, který by zničil depresi neexistuje, a že starosti k životu patří, ať se se napije vína, kterého má plné sklady. Ale král měl zkažený žaludek a víno už pít nemohl, a když už nedoufal, že by se snový koberec našel, vstoupil do trůnního sálu tulák. Na zádech nesl špinavý kobereček, a když jej rozbalil, přítomní dvořané se rozkýchali.
„Koberec je opředen legendou,“ pravil tulák „podle které jen opravdový král, může zažívat na koberci pocity neskonalé krásy a blaženosti. Sám jsem na koberci strávil půlku života, ale žádné blahodárné vibrace jsem nepocítil. Starosti co budu jíst, mi zůstaly.“
Urubu zaváhal, koberec byl odřený a vylézaly z něj nitě a musely se přes něj přehnat celé karavany generací. Nakonec na něj váhavě vstoupil.
Jeho deprese okamžitě zmizela, tak jako ve snu a král se radoval a dal tuláku tolik zlata a drahých kamenů, kolik dokázal unést a nechal ho jít (šlechtický titul odmítl).
Na odřeném koberci pak Urubu trávil všechen svůj královský čas. Dokonce na něm i spal. Na vládnutí neměl ani pomyšlení a království řídili jeho rádcové. Uplynul rok a král už nevycházel ani ze svého pokoje.
Starobylý koberec se pod tlustým tělem rozpadal, a proto Urubu nařídil, aby mu jej spravili.
Ale když koberec spatřil dvorní tkadlec, spráskl ruce a pravil: „Králi můj, neodvažuji se do něj ani píchnout jehlou. Čas koberečku vypršel a nedá se už opravit.“
Král pochopil situaci, ale nevzdal se. Slíbil tomu, kdo koberec opraví pytel drahokamů a šlechtický titul. Opět přicházeli obchodníci, kupci, řemeslníci ale i podvodníci a prospěcháři. Ale když spatřili v jak žalostném stavu je kobereček, neodvažovali se do něj zarazit jehlu a tiše se z paláce vytráceli.
Když už král nedoufal, že by se našel člověk, který by mu kouzelný kobereček spravil, přišel do trůnního sálu potulný básník Balů, který neměl brašnu s nářadím ani jedinou jehlu.
„Nedovedu zázraky,“ řekl básník, „ale prodloužit životnost tvého koberce bych svedl. Ale vidím v sále mnoho zvědavých očí a pro práci potřebuji jen tebe a koberec.“
Král rozkázal, aby je nechali o samotě, a když dvořané a stráže odešli, Balů pravil:
„Dej mi svou dýku, králi!“
Král se zaleknul, neboť dobře věděl, že básníci jsou nepředvídatelní, ale byl dost odvážný na to, aby mu svou dýku vykládanou drahokamy přece jen svěřil.
Balů přikázal králi, aby se postavil na místo, kde byl koberec nejzachovalejší, a když se král na místečko postavil, rozmáchl se dýkou, a zabořil ji do koberce těsně vedle královské nohy a řezal. Královi vytryskly slzy a pomyslel si. Ten blázen trhá koberec na kusy a já nemám odvahu mu srazit hlavu.
Vyřezané kousky koberce vložil básník do královských bot a pravil:
„Králi Urubu, kamkoliv půjdeš, vždy budeš na svém koberci, ale pamatuj si, že se i tyto kousky jednoho dne rozpadnou a své depresi neunikneš“ a vrátil dýku do královských dlaní.
