Měl jsem krásnou ženu, dítě bylo na cestě. Včera jsem byl zvolen předsedou představenstva energetické společnosti. Dařilo se mi, ale pak mě na dálnici sejmul náklaďák a já ....
Měl jsem zlý sen. Zdálo se mi, že jsem zůstal úplně sám. Ve snu nebyl nikdo, s kým bych si mohl popovídat. Nerostlo tam jediné stéblo trávy, nebyla tam ani obloha, nebylo tam nic, o co by se mohl jeden opřít, na co by si mohl jeden sednout. I v tom nejděsivějšímu snu je alespoň strašidlo, které tě straší, ale v tom mém nebyl ani jediný bubák ani vrána. Nejošklivější příšeře bych nabídl přátelství, protože má taky svá trápení i malé radosti, o kterých bychom se mohli podělit.
Pociťoval jsem nepříjemný tlak na hrudi, který přerůstal v chronický strach z něčeho, co jsem neviděl, z něčeho co jsem neslyšel a na co jsem si nemohl sáhnout, a když můj strach vystoupal do veliké výše, a já zůstal viset na hraně šílenství, že stačilo malinko a mohl jsem se zřítit do propasti, kde už bych to nebyl já, ale někdo úplně jiný. Rozhodovalo se, v té věčné vteřině, zda se zblázním nebo se z toho dostanu ven. Pak jsem rezignoval.
Rezignoval jsem na svět, na lidi, na trávu i motýly a nakonec i na svůj strach. V tom okamžiku jsem se probral na nemocničním lůžku a první co jsem spatřil, patřilo dešťové kapce a já byl za tu kapku tak rád, a když jsem těch kapiček napočítal dvanáct, přišla sestra a já byl šťasten, že nejsem sám, že jsem na světě plném lidí a trávy a motýlů a moře a stromů, a že se mám o co opřít, a od té doby už se na nikoho nemohu zlobit. Vím, jak hrozný svět-nesvět může existovat. Byl jsem tři měsíce v kómatu.
