Knoflík

„Měl jsem knoflík se dvěma dírkami. Každá dírka byla branou do jiné reality. Abych se mohl protáhnout tenoulinkým otvorem, musel jsem na jeho počátku zanechat všechno co znám. Krev, maso i kosti....

Dokonce jsem musel odložit i myšlenky a nahromaděné data, které jsem za svůj dlouhý život nashromáždil.

Nezůstalo mi nic, jen holé Já. Když jsem se protáhl levou dírkou, viděl jsem svět bez krásy nebo ošklivosti, nebylo v něm nic, co by dlelo nahoře nebo dole. Nebylo lepších nebo horších barev. Celá existence dýchala transformačním teplem.

Když jsem se vracel skrze knoflík zpět, do svého světa;  čekalo na mne u vchodu egíčko. Nemohl jsem vstoupit, dokud jsem si jej nenavlékl. Znovu jsem cítil známý tep, maso i kosti. Všechny problémy se mi vrátily. Nádherná lehkost, kterou jsem prožíval, odezněla. Zůstala jen stopa pocitu, že božské v nás existuje. Je to jako se snem, který si už nepamatujeme, jen máme dojem, že jsme prožili něco fantastického.“

„A co ta druhá dírka? Co bylo ukryto za ní?“ Ptal se chlapec, kterému jsem příběh vyprávěl.

„Brrr! Strašné věci. Noční můra v té nejhrozivější podobě. Tak jako u levé dírky jsem se musel vysvléknout až na kost svého Já. Poté jsem proplul otvorem. Na jeho konci jsem pocítil obrovskou tíhu. Byl jsem jako bezedná studna, do které padaly všechny bolesti světa. Starosti, problémy a šílenství, ve mně bujely jako plevel. Milióny myšlenek se draly do mého nehmotného Já.

Prožíval jsem utrpení tisíců lidí. Krev mi zčernala a pěnila; stal se ze mne hrozivý netvor. Když jsem se vrátil do svého světa, zhluboka jsem si oddechl. Prožíval jsem nesmírnou úlevu.“ 

„Ukaž mi ten knoflík.“ Žadonil chlapec.

„Knoflík jsem vhodil do řeky. Možná, že proud vody obě dírky rozšíří natolik, aby se nakonec střetly a možná, že se řeka zblázní a poteče do kopce.“