Žába a studna

Žába se labužnicky rozvalovala ve staré studni. Žila tam od doby, co byla pulcem, a nepoznala jiné místo než svou studnu. Ta kdysi patřila k vesnici, která zpustla a nikdo v ní už nebydlí.

Nad hladinou bzučeli komáři a létaly mouchy. Žabák schovaný pod vodou s očima nad hladinou, pozoroval hmyz.

Když si vybral nejtučnější pochoutku, šlehl jazykem a pak žvýkal svou lahůdku. Potravy bylo dost a nemusel se vůbec namáhat nebo někam skákat. Většinu času se jen líně rozvaloval.

Nikdy nebyl dále od studny, než na tři skoky. Když se blížilo nebezpečí, stačilo skočit do vody a udělat žbluňk.

Přiletěl racek, aby se napil, a žába na něj kváká:

„Racku! Už jsi někdy viděl něco tak úžasného, jako je má studna?“

„Voda mne osvěžila a můžu ti říci, že je výborná, ale je jí málo. Tvoje studna je jen kapkou v moři světa,“ písknul racek.

„Racku,“ zeptala se žába, „ty jsi viděl více vody, než je v mé studni?“  

„Tvá studna je jen malinkaté nic, moře je jako milión tvých studní!“ pravil racek.

„Kvaki-kvak, ale to je hloupost! Kdepak by se vzalo tolik vody? A odkud!“ nevěřila žába.

Racek věděl, že diskutovat s žábou je jen ztrátou času, a tak ji přemluvil, aby se sama přesvědčila. Žabák vyskočil ze studny rovnou mezi bílá křídla racka a společně letěli k moři. Jak je ta žába studená, pomyslel si racek a vzlétl k obloze. K večeru snesl žábu na písečnou pláž a odletěl.

Žába žasla. Tolik vody ještě neviděla. Radostně skočila do vln, ale plavat se v nich nedalo. Ocitla se v bláznivém kolotoči vln, a nakonec byla vyvržena zpět na písečnou pláž.

Nebezpečné, hlučné a slané! Pomyslela si žába, a šla si najít místo, kde by se mohla opláchnout ve sladké vodě a schovat se před sluncem. Ale nenašla ani studánku, ani louži. Všude jen písek a sůl pálivé slunce. Nakonec si zalezla pod list a usnul. Zdálo se ji o tom, jak se měla dobře ve své rozbořené studni.

Ráno zhltla pár písečných much, ale musela je vydávit, protože byly hořké. Navíc ji strašně svrběla kůže.

Přiletěl racek a s láskyplným pohledem přejel modravý třpyt. „Tak co žábo! Moře je úžasné, že!“

„K čemu je žábě moře, když si vystačí se studánkou nebo louží. Vrať mne, prosím, zpět domů. Velikost moře není pro žábu,“ poprosila racka.

Ten pokýval bílou hlavou a pomyslil si, jak je ta žába hloupá, a že moři vůbec nerozumí. Pro racka je moře rohem hojnosti. Žabák vyskočil mezi křídla a večer už byl doma.

Uběhlo několik úplňků a ke studni přiletěl orel, aby se napil, a pravil:

„Žábo, žábo, jak se líně rozvaluješ. Měla bys překonat své obzory a spatřit krásy světa, které se rozlévají jako moře ...“

„Říkáš moře? Ale tam jsem už byla! Jedním slovem – nezajímavé!“ odsekla mu.

„Pchá!“ pískl orel. „Vidím, že jsi znalec, ale viděla jsi už oceán?
 

„Říkáš oceán,“ kvákla žába, „O oceánu nevím nic.“

„Oceán je jako tisíc moří. Nasedni si na má křídla, ukážu ti, co je to velikost!“

„Neletím nikam,“ kvákla žába a udělala žbluňk.