Když nás trápí nos

Vesmírný rybář zabodl do meditující hlavy háček a vhodil sošku do hvězdných vod. Po chvíli prut ohlašoval záběr a rybář vytahoval budhistu. „Vidíš, jakého malého bůžka se drží!“ zasmál se, a vhodil tvora do kbelíku. 

Lidé věří v boha, protože bůh jim pomáhá v jejich trápení. Ale o jak konkrétní pomoc se jedná? Dá se bůh přirovnat ke stromu? Stromy vidíme, můžeme si na ně šáhnout, můžeme se houpat ve větvích, dávají nám kyslík, sladké plody a stín a jejich dřevo využíváme na tisíc způsobů. Bez stromů bychom možná ani nemohli existovat. Německý filosof Friedrich Nietzsche jednoho dne zvolal: „Bůh je mrtev!“ a lidé silně protestovali a nechali ho zavřít do blázince. Ruský spisovatel Michajlovič Dostojevský napsal: „Kdyby lidé neměli svého boha, museli by si ho vymyslet.“ Osobně si myslím, že bez boha se žije docela fajn...

Je to jako v tom příběhu o lesních lidech. Jak už název napovídá, tito lidé žili v hlubokých hvozdech. Ale vše nešlo vždy tak hladce, jak by si lesní lidé přáli. Trpěli dědičným svěděním na nose. Ale mněli své stromy Bororo! Stačilo drbat kůru stromu a svědění ustávalo. Ovšem ne vždy bylo takové drbání účinné. Často se stávalo, že i přes silné podrbání, svědění na nose nepřestalo.  

Jednoho dne dostal lesní mužik silný záchvat svrbění, a když nemohl nalézt jediný strom Bororo, padl na kolena před první strom, který byl k mání a třel svým nosem o kůru. Svrbění okamžitě ustalo. Jaký údiv! Napadla jej revoluční myšlenka: Nepotřebujeme strom Bororo. Stačí otřít nosem o kterýkoliv strom! Metoda byla jednoduchá účinná a hned se ujala. Většina lesních lidí už nedrbala stromy Bororo, které rostly daleko od vesnice. To se ovšem nelíbilo radě starších, která tuto novou praktiku zakazovala pod trestem vyhnání z lesa.  

Ubíhal rok po roce a jednoho dne se lesní žena při vaření listové polévky podrbala na svém nose a  pocítila okamžitou úlevu a radostně si poskočila u ohýnku. A když svůj objev předala svým nejbližším, i ti skákali s obrovskou radostí. Stromy už vůbec nepotřebovali. Stačila jim vlastní ruka. 

Uběhlo několik časových cyklů a lesní národ vystoupil z lesa a vytvořil civilizaci. Stvořil boha, ke kterému chodil se svými trápením a svrběním. Někdy modlitba zabírala, ale většinou se nic neodehrávalo a svrbění nepřestávalo.

Pak se objevil poustevník a pravil: „Trpíme na tisíc způsobů a naše utrpení nemá konce, a i když je vše skvělé a daří se, stejně je tady čas a nakonec umíráme stářím. Ale tak jako si světlo dokáže prorazit cestu tmou, tak také existuje cesta jak se dostat z koloběhu utrpení ven. Stačí si jen uvědomit, že jsou všechny jevy pomíjivé, že přinášejí nakonec jen utrpení a že veškeré bytí je iluzorní jako sen. Život je svěděním. Musíme dýchat a vydechovat, jíst a pít a vyměšovat. Vymýšlíme si filosofie jak je život nádherný a dáváme mu barevné nálepky, abychom si své trápení zpříjemnili. Vymysleli jsme si boha, po kterém chceme lék na naše svědění. Slyšte příběh o Vesmírném rybáři.“

V červeném kbelíku se proháněli tvorové, kteří vůbec nevypadali jako ryby.   

„Dají se jíst?“ zeptal jsem se Vesmírného rybáře.

„Nemám je na jídlo.“

„A proč je teda chytáš?“

„Zkouším, jestli je dovedu ulovit. Pak je pouštím zpět.“

„Jak je chytáš?“

„Mám různé návnady a lákadla. Na každého tvora zabírá něco jiného. Když chci ulovit chudáka, dávám na háček kousek zlata. Když chamtivce, přidám i barevný kamínek. Tvorů, kteří chtějí bohatství, je v rybníku nejvíce. Vzácnější jsou ti, na které zlato ani drahokamy nezabírají.

Žijí ve zlatých palácích a jejich břicha jsou plná pečeného masa a cukroví. Pro takovéto tvory dávám na háček Ježíše anebo napíchnu sošku Buddhy.“

Vesmírný rybář zabodl do meditující hlavy háček a vhodil sošku do hvězdných vod. Po chvíli prut ohlašoval záběr a rybář vytahoval budhistu.

„Vidíš, jakého malého bůžka se drží!“ zasmál se rybář a vhodil tvora do kbelíku mezi ostatní.

„Dá se ulovit i Bůh?“

„Ano, ale je potřeba speciální návnady. Boha nemůžeš nalákat ani na zlato ani na svaté písmo, jen by se mi vysmál …“

„A na co ho chceš ulovit?“

„Vlastně to je důvod, proč jsi tady, promiň,“ a já ucítil, jak se do mne zabodává háček.

Možná, že jediná cesta jak se zbavit svrbění je hodit se na háček. Nechat se pohltit bohem. Možná, že bůh je tu jen proto, aby nás celého strávil, a když to neudělá bůh, pak to udělá určitě čas.