Kdo kouří, nepochopil funkci plic

Lakonické tvrzení: „Kdo kouří, nepochopil funkci plic“ zní jako kázání ze slonovinové věže. Co ví kazatel o tom, co se děje v údolí? I kouření může zachraňovat životy. Kdo opravdu pochopil funkci plic? Hrstka vědců a možná i doktorů (i ti přece kouří). Výsměch. Tvrzení, že něco je špatně a něco, že je dobře nezabírá. Nepomůže nikomu. Kdo ví, ví. Kdo neví, neví. Krabičky cigaret jsou oblepeny obrázky, jak od nepovedeného malíře. Ale ani ty „nezabírají“ působí spíše jako pozvánka. Tvrdé jádro, se ještě více sevře.

Nerozpustí-li se příčina, potřeba kouření bude stoupat. Dokud neuděláme něco s kořeny, nepomůže ořezávání větví. Strom ještě zhoustne. Mramorová věta: „Kdo kouří, nepochopil funkci plic.“ Ale co znamená pochopení plic? Co znamená kouřit? A co znamená život?

Ze sto zajíců neuděláme jelena, jinými slovy, i kdybychom měli tisíc důkazů, kouřit nepřestaneme. Neboť ani jediný argument, není natolik silný, aby nás přesvědčil.

Můžeme jít cestou bojovníka, tvrďáka, a přestaneme s kouřením. Pokud nám cigarety nebudou chybět, je to výhra. Ale šance je asi taková, jako je v sazce a sportce. Zvítězili jsme, nekouříme, ale chuť si zakouřit v nás neustále rezonuje. Jizva (nekouření) nás bude upozorňovat na starý nevypořádaný zvyk. Nebudeme spokojeni.

Chybí nám oheň, kouř a dým. Chvíle, ve které nemusíme přemýšlet. Žijeme v přítomnosti. Kouříme, pozorujeme dým, a je nám dobře. Nepřemýšlíme. Nebo naopak je naše myšlení zaostřené Můžeme se koncentrovat. Soustřeďovat své síly.

Pokud nepochopíme, proč nám kouření přináší pocit blaženosti, nepřestaneme. V lepším případě budeme vyhledávat náhražky. Elektronické cigarety.

Proč se plíce nebouří? V začátcích snad ano, pak už ale slouží jako prostředek k blaženému pocitu. Krásný a hřejivý pocit. Jako po vypití alkoholu, kapiláry se roztahují a tělo tančí sladký tanec. Neví snad tělo, že si jej tímto ničíme? Nebo je to jinak a v malých dávkách nám, cigareta nebo alkohol přece jen mohou prospět?

Věta jak z mramoru: Kdo kouří, nepochopil funkci plic. Kdo zná, jak fungují plíce? Vdechneme dým jako opium, a dostáváme se do božské zahrady (klidu). Kouříme, a je nám skvěle. Plíce jsou obrovskou možností.

Závislost vzniká plíživě. Prokouřit se ke spotřebě krabičky cigaret na den, si nevytvoříme během týdne nebo dovolené. Začínáme v hospodě; dvě tři cigarety. Postupně spotřebu navyšujeme a přidáváme další místa, kde kouříme. Doma, v práci, u televize, v autě. Nakonec potřebujeme kouřit neustále. Cigareta se stala klíčovým elementem. Bez ní se už nedokážeme koncentrovat. Když nekouříme, je nám špatně.

Z cigarety se stala berle, o kterou se opíráme, a naše svalstvo začíná atrofovat. Čím častěji se o berli opíráme, tím je naše tělo slabší. Čím více je naše zdraví chatrnější, o to víc musíme kouřit. Cílem je přece slast. Sklouzávat do božského klidu. Neochvějného.  Bez starostí a stresu.

Pro fialku je, největší slastí, být fialkou. Nechce se stát pampeliškou nebo kopretinou. Dub, chce zalesnit celý kopec i údolí. Nezajímá se o smrky, borovice nebo jasany. Všichni jsme taženi blažeností a všichni se chceme rozmnožovat. Být úplně všude a sdílet svou největší blaženost se svým druhem. Pampeliška s pampeliškou. Žába se žábou. Člověk s člověkem. Máme své důkazy, svou zkušenost.

Slast a bolest jsou hybateli vesmíru. Jinými slovy, vesmír je vykrajován slastí a bolestí. Mléčná dráha se točí ve sladkém tanci. Evoluce je tažena blažeností. Ani atom by se netočil, kdyby nepociťoval trochu slasti. Mohl by se na vše vykašlat. Ať si to za něj obtočí někdo jiný. Ale vytváření molekulárních vazeb, je přece tak slastné. Dochází k atomickému orgasmu. Stopa slasti, kterou pohání atom, funguje naprosto přesně a táhne se jako niť ve všem stvořeném.

Slast a bolest nemohou selhat, a dříve nebo později se jedna z nich objeví. Jsou to sestry. Blízcí příbuzní.

Jak se dostat z kolotoče řetězového kouření, kdy pálíme jednu cigaretu o druhou? Víme, že nás modravý dým pohlcuje a rozleptává, ale nemůžeme si pomoci. Jak z tohoto začarovaného kruhu pryč? Velmi jednoduše. „Málo je více“ zde platí dvojnásob.

Krabička, kterou jsme potřebovali na den, nám musí vydržet na týden. Nejsem kazatel a nejsem proti kouření. Jen nechci, aby se z kouření stal pohlcující zlozvyk, ve kterém si vykouřenou cigaretou zapalujeme o další a další.

Dopsal jsem, a zapaluji si. Svět je hrou a zábavou, ne břímě, které na nás spadlo a my si to tady musíme „odkroutit.“ Jako trest. „Málo je více“ zde platí dvojnásob. Jednu ráno a dvě večer.