Bajka o cvrčku a bambusu, kteří se potkali v močálu. O nadutosti, dutosti, Alzheimeru a prázdnu ....
"Je krásné se mít, je krásné si žít." cvrlikal cvrček v močálu.
Bambus zašuměl a pravil. „Cvrčku nech toho fidlání, ať mohu naslouchat svému Prázdnu.“
„O Prázdnu jsem ještě neslyšel. Co to je?“ ptal se cvrček.
„Prázdno je taková … no jak bych ti to řekl … taková hudba bez hudby a přece zní líbezněji než šustící listí nebo třeba tvé cvrlikání a hlavně nemá dno; je nekonečně nádherné. Zní v tobě; vychází z tvého nitra, víš? Nebo nevíš?“
„U všech cvrčků! Jak jsem živ, Prázdno jsem nikdy neslyšel, ani jsem ho neviděl a vůbec neděláš si ze mě legraci?“
„Vím, je těžké pochopit takovou lehkost, která není ani vidět, která není ani slyšet a na kterou si nemůžeš ani sáhnout. Přitom je Prázdno tak jasné jako to svítící sluníčko nad námi. Ale asi si myslíš, že ten starý bambus, se kterým si povídáš už senilní a možná že dostal Alzheimera. Ale v tom je ten paradox! Bambus se nemůže zbláznit ani zešílet a ani dostat toho Alzheimera. Uvnitř mně není ani jediná myšlenka, která by se mohla zkazit. Myšlenky jak je mi známo když se špatně uvaří, nadělají strašný kravál a budou tě trápit, až z toho může jeden zešílet.“
„Cvrček se nemůže zbláznit, cvrček žije krátce a zpívá si, a moc toho nenapřemýšlí. Jen za jasné noční oblohy se díváme na hvězdy a sníme o lepším světě, ale to jsou jen pěkné myšlenky, na které se zvesela hraje.“
Bambus se nadechl a pravil: „Prázdno je nekonečná hudba bez hudby. Vlastně má jeden tón, ale ani tón to nebude … a bude a nebude a začíná mě od toho přemýšlení něco bolet. Raději se mě už na nic nevyptávej a skákej pryč.“
Cvrček odskočil na leknín a pomyslel si, že bambus přece jen kecal, protože slyší to nádherné bambusové šumění a těch bambusů rostlo v bažině stovky a všichni zpívali dohromady jako chorál.
