Slétli se démoni. Černí jako havrani a tiší jako netopýři. V tichosti seděli na bobku u černého ohýnku, a ohřívali si své pařáty. Ten nejmenší s hlavou velkou jako tečka v otazníku, se uklonil a promluvil ...
„Nejsem nejsilnější ani nejhrozivější z vás, jsem vlastně jen takový nepatrný prach (a zaťukal si na hlavičku) ale tam uvnitř mi chrastí jedna myšlenka a nedá mi pokoje, dokud ji z hlavičky nevytřepu.“
V ohni to zapraskalo a vylétlo několik jisker.
„Včera jsem slyšel u hvězdné skály naříkat démona. Byl obrovský jako strom a neviděl jsem většího a silnějšího než byl tento. Zajímalo mě, proč naříká, a proto jsem se jej zeptal, co ho trápí. Řekl mi.“
„Podívej se na mé tělo. Jsem obrovský a tak veliký je i můj hlad.“
V ten moment jsem si všiml jeho pusy, která byla tak maličká, že jimi prolezla sotva jehla. Pojídal jen drobky, které jeho utrpení jen prodlužovaly. Protože byla velikost mé hlavičky asi jako jeho ústa, podíval jsem se mu do nich a uviděl tam malý stříbrný zámek.
„Mí milý démoni. Ptám se vás, co by se stalo, kdybych do zámku vložil svou hlavičku a tak jej otevřel?“
„Utrpení hladového démona by skončilo,“ pravil břichatý duch „ale tvé by nemělo konce. Jinými slovy, když můžeš pomoci, pomoz, ale dávej si pozor, aby sis nenaložil více, než můžeš unést."
