Syrský bolák se rozrostl a jeho vlny se valí do evropského vnitrozemí. A co dělá Evropa? Sklízí, co nezasela a léčí symptomy nemoci na kterou nemá protilátku, ale hlava choroby se nachází v Sýrii a právě tam by se měla utnout.
Syřané by si měli svou zemi vybojovat zpět. Neměli by utíkat jako zbabělci a dožadovat se evropských almužen. Měli by bojovat pro zemi, ve které se narodili a kterou jim ukradli. Z uprchlických táborů, které jsou ukázkou nemohoucnosti, lidského trápení a nedůstojnosti, by se měly stát výcvikové tábory a válečné stany, ze kterých by odcházeli bojeschopní a hrdí Syřané.
Milióny Syřanů již ve svých postelích nespí a další milióny o svém exodu uvažují. Jak velká armáda by se mohla z těchto lidí postavit si lze spočítat a je jen škoda, že brzdou je otázka politická zda bojovat nebo ne, a že vojenští generálové neřeší konkrétní logistické kroky. Podporovat uprchlíky a poskytovat jim útočiště je jen tolerance tyranie v Sýrii. Může to být signál pro další a další státy, ve kterých se připravuje občanská válka.
Nebezpečí spojuje a tedy i uprchlická pandemie může propojit evropské státy do jednotícího kruhu, který by Evropu nejenom spojoval, ale především ochraňoval a v tomto prostoru by se mohli rodit opravdoví evropané. Dvě hvězdy na Syrské vlajce neudělají kruh.
Státy unie budou muset zapomenout na svou suverenitu, protože ani společná měna ani společné hranice nestačí. Svébytné hvězdy, které září na unijní vlajce musí být protnuty společnou myšlenkou, filosofií, tedy něčím co by evropskou loď udrželo na hladině v bouřlivých vlnách druhého tisíciletí.
Tuto trnovou korunu si bude muset Evropa na hlavu nasadit, aby mohla přežít, a opravdové vykoupení bude jednota. Evropa musí rozsévat odvahu ne charitu.
