Donald Trump, Silvio Berlusconi, Andrej Kiska, Andrej Babiš. Ti všichni se rekrutovali z velkého byznysu. Stali se miliardáři ještě dříve, než aktivně vstoupili do politiky.
Donedávna se prezidenty a premiéry stávali relativně chudí. Jako by kredit určité lidovosti byl i kreditem volitelnosti.
Ve starověku (dál si netroufám sáhnout), se mocní rekrutovali z mocných. Kdo se nenarodil ve „zlatém paláci“, měl jen mizivou šanci, že uspěje v boji o trůn. Králové vládli a plodili budoucí vladaře. V Egyptě došli tak daleko, že se uzavírali sňatky mezi bratry a sestrami vládnoucí dynastie. Vše proto, aby se jejich moc nerozmělňovala. Podíváme-li se na dnešní již moci zbavenou šlechtu, můžeme pozorovat doznívající degenerativní změny této „eugeniky.“
Moc dnešních vyspělých států, nestojí na dědičných nárocích, ale je postavena na demokratických volbách. Každý má šanci se podílet na řízení a moci svého rodového státu. Není předem vyškrtnut ze seznamu kvůli jeho původu.
Příkladem demokratické síly může být syn ševce, Abraham Lincoln, který se propracoval na prezidenta, nebo náš Tomáš Garrigue Masaryk, který rovněž pocházel s chudé rodiny, ve které byl otec kočím a matka kuchařka. I tvrdohlavá Indie se svým kastovním systémem podlehla demokratickým principům. Její současný premiér Narendra Modi se jako chlapec živil roznášením a prodejem čaje na vlakovém nádraží.
Vlna demokracie se rozlila i na poli byznysu. „Stačí“ mít dobrý nápad a je z vás milionář. Nemusíte čekat na inkarnaci do dynastie Rotschildů. Nashromáždit pohádkové jmění už není otázkou generační a miliardářem se můžete stát ještě dříve, než zestárnete. Jako příklad je Mark Zuckerberg, zakladatel Facebooku, nebo Ivo Lukačovič, otec Seznamu. Tito mladí lidé nemuseli čekat do svého stáří, aby …
Jenže oplývat bohatstvím jako z pohádky tisíce a jedné noci není a nemůže být vrcholem. Každý politik ví, jaká rozkoš pramení z toho, když je zvolen. Až posvěcení „obyčejnými“ smrtelníky je ta pravá extáze.
Dnešní vlna miliardářů, kteří vstoupili do vod politiky, to jistě ví. Ale Trump, Berlusconi, Kiska, a Babiš vytváří věkový průměr přesahující šedesát let. Spotřebovali téměř celý svůj život, aby se dostali na vrchol.
Kdy se mladí miliardáři rozhodnout bojovat o politickou moc? Kdy jim už nebude stačit moc ekonomická? Kdy v nich vyroste potřeba se starat o něco více než „jen“ o svůj byznys? Jsou populární tak jako je populární technologický sektor. „Starý“ byznys s energiemi má příchuť vydírání.
Předpokládám, že technologičtí miliardáři nebudou čekat, až jim narostou šediny. Pak začnou dout v politice „magické větry.“ Jejich vitalita, mládí a elasticita vymete generačně, zažranou vrstvu politického marasmu.
Někdo může namítat. Vždyť svým mládím jsou to lidé nezkušení a pro rozhodovací procesy dopadající na milióny občanů jaksi nedozráli. Roste snad zralost pro řízení státu z toho, že od svého útlého mládí nasává výpary moci? Jinými slovy, že takový člověk nikdy normálně nepracoval a po škole si rovnou sednul na parlamentní židli (Stanislav Gross, Bohuslav Sobotka). Je toto opravdová kvalifikace?
