V Rajské zahradě kvetly stromy, zpívali ptáci a včelky sbíraly nektar. Všechno bylo dokonalé, jen člověk chyběl. Bylo to už dávno, co byl vyhnán ze zahrady.
Jiskry božského hněvu vyhasly a staly se prachem. Bůh se už nezlobil. Usedl na lavičku pod mohutným cedrem a čekal na návrat svého milovaného člověka. Ale žádná lidská noha do zahrady nevcházela.
Dubové dveře, kterými se do zahrady vstupovalo, byly pokryté pavučinami a zarostlé plevelem. Bůh je s vrzotem otevřel a šel člověku naproti.
Ale byl překvapen, protože kamkoliv jeho oko dohlédlo, viděl nekonečnou řadu dveří. Vyrobené ze zlata, další vykládané drahokamy a taky spatřil pancéřové a žáruvzdorné, všechny v různých variantách a barvách. Každému člověku podle jeho chuti a vkusu. Pro každého se našly dveře na míru.
A když je člověk s nadšením otevíral, uviděl Ďábla s klaunovským úsměvem, ale zpět už nemohl a dveře se zabouchly.
Bůh se smutně zadíval na své jednoduché dveře vyrobené z dubu. Za mosaznou kliku se žádná ruka nechytala.
Rozzlobil se a roztavil všechny ďáblovy dveře a vyrobil z nich jedny jediné do své zahrady. Usedl spokojeně na dřevěnou lavici a čekal.
Ale ani pak žádný z lidí nepřicházel. Bůh otevřel okno zahrady a spatřil dav lidí. Všichni se tlačili před obrovskými vraty do zahrady. Křičeli, šíleli, modlili se, naříkali, někteří se i smáli. Avšak žádný z nich nebyl natolik silný, aby dveře otevřel.
