Dveře

Bůh nervózně popocházel a brblal si pod vousy: Copak se stalo s mým milovaným člověkem? To už na mne zapomněl? Vůbec nepřichází. A usedl na dřevěnou lavici a čekal, a čekal, ale žádný člověk do Rajské zahrady nepřicházel.  

Zvedl se, aby se podíval na dveře, kterýma se do Ráje vstupovalo. Jako by tušil, že se stala někde chyba. A opravdu, široko daleko neviděl jediného človíčka, který by přicházel.

Šel se ještě podívat k zadnímu oknu zahrady a to co spatřil, jej nepříjemně překvapilo.

Zástupy lidí, pokřikovaly a tlačily se do nespočetné řady různorodých dveří. Všechny otevíral sám Ďábel s klaunovským úsměvem. 

Dveře zlaté, stříbrné, titanové, měděné, barevné, s jemnými odstíny, dveře se složitými obrazci a ornamenty, až po masivní sejfy srovnatelné s nedobytnou pevností. Každému podle jeho chuti a vkusu.  

Bůh se smutně zadíval na své jednoduché dveře vyrobené z dubu. Za mosaznou kliku se žádná ruka nechytala. 

Velmi se nahněval, roztavil všechny ďáblovy dveře a vyrobil z nich jedny jediné, zapálil si dýmku a čekal. Ale ani poté žádný z lidí nepřicházel. Bůh pomalu dokouřil a šel se znovu podívat, kde se stala chyba.

Před obrovskými dveřmi se tlačily zástupy lidí, kupily se jeden přes druhého. Lidé křičeli, šíleli, modlili se, naříkali, někteří se i smáli. Avšak žádný z nich nebyl natolik silný, aby dveře otevřel.