Bylo to už dávno, kdy člověk naposledy našel cestu do Ráje. Tu a tam, člověk do Ráje přece jen přicházel, ale to se stávalo už jen zřídkakdy.
Bůh nervózně popocházel sem a tam a říkal si pro sebe: „Copak se to stalo s mým milovaným člověkem? A mnul si při tom svůj hustý bílý plnovous.
„To už na mne zapomněl?“ Zvolal a přitom udělal obrátku nazpět, tak jak to dělává noční hlídka před branou. Bůh velmi rád sedával na dřevěné lavici v předsíni Ráje, odkud vítal nového člověka; chvíli si s ním vždy poseděl, v tichosti, a poté ho s převelikou radostí vpouštěl do své Rajské zahrady.
I šel se tedy podívat na dveře, kterýma se do Ráje vstupovalo. Jako by tušil, že se stala někde chyba. Neviděl jediného človíčka, který by před nimi stál anebo na ně klepal. Zato však viděl zástupy lidí, kteří se tlačili a vcházeli do nespočetné řady různých jiných dveří. Byly to dveře zlaté, stříbrné, titanové, měděné, barevné, s jemnými odstíny, dveře se složitými obrazci a ornamenty, až po masivní sejfy srovnatelné s nedobytnou pevností. Tyto všechny kladl se železnou pravidelností jedny vedle druhých sám Ďábel.
Bůh se smutně zadíval na své jednoduché dveře vyrobené z dubu. Za mosaznou kliku v jejím středu se žádná ruka nechytala. Velmi se nahněval a roztavil všechny dveře a udělal z nich jedny jediné, zapálil si dýmku a čekal. Ale ani poté žádný z lidí nepřicházel. Bůh pomalu dokouřil a šel se znovu podívat, kde se stala chyba. Před obrovskými dveřmi se tlačily zástupy lidí, kupily se jeden přes druhého. Lidé křičeli, šíleli, modlili se, naříkali, někteří se i smáli. Avšak žádný z nich nebyl natolik silný, aby dveře otevřel.
Bůh rozpálený hněvem, přecházel jak rozzuřený býk v aréně sem a tam. Ale nakonec se musel sklonit, před Ďáblem a uzavřel s ním dohodu. Vše se vrátilo do starých kolejí.
