Ještě bych dodal, že kdyby člověk měl žít tak dlouho, jak píšete, zákonitě by ho sžírala jeho vlastní minulost.

Každý z nás má ve svém života určité momenty, za které se stydí. Buď morálně ("Ten Libor byl ke mně vždy slušný a ohleduplný a tamtu věc tehdy při té večeři s Jirkou a Veronikou si ode mne věru nezasloužil.") , nebo ty momenty považuje za svou vlastní hloupost.

Někdy máme dost starostí, abychom se ve svém svědomí vyrovnali s poklesky svých sedmdesáti let nebo ve svém zmoudření rovněž vyrovnali s hloupostmi stejně dlouhého období.

A představme si, že bychom žili deset tisíc let a měli na svém svědomí třicetkrát více nemorálností, padesátkrát více stupidních rozhodnutí a sedmdesátkrát více zaviněných trapností.

Člověk časem zmoudřit musí, jinak se bude smažit ve svém vlastním močále. Tím bahništěm a pařeništěm mám na mysli lidskou mysl, jinak úžasný nástroj, ale kterou lidé neumějí používat. S lopatou se taky lze zranit ne?

V podstatě jste jen zopakoval to, co geniálně zpracoval do divadelní hry pan Karel Čapek a co stejně geniálně zpracoval do opery pan Leoš Janáček.

Jak Čapkova divadelní hra, tak i Janáčkova opera, která vznikla na téma té hry, se jmenuje Věc Makropulos.