- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Ještě bych dodal, že kdyby člověk měl žít tak dlouho, jak píšete, zákonitě by ho sžírala jeho vlastní minulost.
Každý z nás má ve svém života určité momenty, za které se stydí. Buď morálně ("Ten Libor byl ke mně vždy slušný a ohleduplný a tamtu věc tehdy při té večeři s Jirkou a Veronikou si ode mne věru nezasloužil.") , nebo ty momenty považuje za svou vlastní hloupost.
Někdy máme dost starostí, abychom se ve svém svědomí vyrovnali s poklesky svých sedmdesáti let nebo ve svém zmoudření rovněž vyrovnali s hloupostmi stejně dlouhého období.
A představme si, že bychom žili deset tisíc let a měli na svém svědomí třicetkrát více nemorálností, padesátkrát více stupidních rozhodnutí a sedmdesátkrát více zaviněných trapností.
Člověk časem zmoudřit musí, jinak se bude smažit ve svém vlastním močále. Tím bahništěm a pařeništěm mám na mysli lidskou mysl, jinak úžasný nástroj, ale kterou lidé neumějí používat. S lopatou se taky lze zranit ne?
V podstatě jste jen zopakoval to, co geniálně zpracoval do divadelní hry pan Karel Čapek a co stejně geniálně zpracoval do opery pan Leoš Janáček.
Jak Čapkova divadelní hra, tak i Janáčkova opera, která vznikla na téma té hry, se jmenuje Věc Makropulos.