Týden mohutně pršelo a z lesní půdy se stala bažinatá past. Podmáčené stromy padaly k zemi jako sirky. Nedaleko vesnice, kousek od cesty zapadl do obnažených kořenů místní žebrák.
Zaklínil se tak nešťastně, že se bez pomoci nemohl dostat z pasti na svobodu. Neštěstí bylo o to větší, že bez pokácení stromu nebylo možné žebráka vysvobodit.
Došlo k situaci, ve které se muselo rozhodnout mezi žebrákem a třistaletým dubem. Kdo z nich bude zachráněn.
„Zabijte žebráka!“ Volal dav. „Nebudeme zabíjet strom, který vytváří stín a zpevňuje cestu na naše pole, a ve kterém ptáci mají svá hnízda... K čemu nám je žebrák? Je jen hladovým krkem, který nedovede nakrmit ani sám sebe.“
Přišel stařešina vesnice Bábul. Byl velmi starý a nebylo staršího ve vesnici. Jeho autorita byla téměř taková, jakou se pyšnil místní vladař. Nikdo z vesničanů se neodvážil protestovat a čekali, co řekne.
Bábul pravil: „Porazte dub a zachraňte žebráka.“ Vesničané byli takovým rozsudkem překvapeni, ale neodvážili se proti Bábulovi postavit.
Když padal dub pod sekerami vesničanů k zemi, něco ze stromu přešlo na žebráka a něco z žebráka na umírající strom.
Z žebráka se stal ochránce dubů. Žil v lese, živil se žaludy a halil se do dubové kůry. Svůj život zasvětil sázením malinkatých mohykánů. Za jeho dlouhého života vyrostl krásný les, který vesničanům poskytoval dřevo, objevila se řeka, kterou používali na zavlažování svých polí, a rodilo se spousty divokých prasat, která si pochutnávala na místních žaludech.
Po smrti žebráka bylo jeho tělo zakopáno pod dubové kořeny, tak jak si to přál.
