Český člověk jako národní svéráz

Bez paměti bychom se nebyli schopni ani učit, ani přemýšlet. Život by se stal jakýmsi Alzheimerem v permanenci. Ale i paměť se může stát naším prokletím, pokud nám, českému národu, bude i nadále bránit k prosperitě a bezpečnosti. 

Její setrvačnost a tíha nás stále ještě tlačí k zemi, nemůžeme se pořádně nadechnout a rozmáchnout se tím starým českým palcátem. Jsme vytěsňováni z věcí světových. Úzkoprsost, slepá víra, různé postoje a stanoviska, to vše brání českému člověku podívat se rovnýma očima na právě konající se lidský kvas, který tak barvitě vylíčil J. A. Komenský ve svém Labyrintu světa a ráji srdce: „Svět jest plný Maret, běhajících a těkajících pachtujících se a shánějících ze všech stran avšak dosti nikdy nemajících.“ Tyto žabí poměry a malost nám, českému národu, zůstala dodnes. Kráčíme z doby do doby a každičkým okamžikem zažíváme střet minulého s přítomností.

Pod individuální optikou měníme jen neradi svá stanoviska, názory a již zažitá paradigmata. Dalo by se říci, že až pod tlakem neodvratných událostí, které by nás mohly ohrozit, ať už tím nebo oním, něco opravdu začneme dělat, měnit, utvářet, a tedy se aktivně na něčem podílet. Proaktivní politika je v České republice vytvářena až pod tíhou hrozby, pod nátlakem, není to promyšlený tok aktivit, který by navigoval český stát kontinuálně v čase k blahobytu. Český člověk je rozmělněn a rozdroben do tolika směrů, názorů a „Rotary klubů“, že už nevidí, že si prostě protiřečí. Tady se netáhne za provaz jedním směrem, tady se přetahují celé skupiny ve jménu „demo“kracie.  

Karel Čapek: „Chudák, který na něco ve chvíli svého deliktu nemyslí, může být lidsky omlouván; ale politik a státník, který dovede ve vážné chvíli na něco nemyslet, náleží na jediné místo: mezi historické zločince. Na něco v tu chvíli nemyslet, to je téměř definice aktivní i pasívní demagogie.“ A dále: „Nerad bych ulehčoval komukoli, kdo sobecky hospodařil s chrámovými hřivnami národa a státu; ale daleko větší jejich vina je v tom, že zlikvidovali důvěru ve stát než v tom, co fakticky prohospodařili; to je jen pakatel proti ztracené hodnotě důvěry.“

A právě téměř nulová hodnota důvěry ve stát může být vysvětlením, proč se zcela veřejně, bez zjevného zájmu obyvatel demontují jeho principy.  Dostáváme se zde do přímého rozporu, proč je stát ještě považován za základní platformu uspořádání moderní společnosti. Z českého státu se stává postupně jakási fasáda, kde ekonomická i politická moc ve státě míří k anonymním, velmi obtížně definovatelným strukturám ve formě nadnárodních společností, které samy tvoří jakýsi nadnárod, zanechávajíce za sebou obchodní smlouvy, mezinárodní úmluvy a konventy; smlouvy jsou přece od toho, aby je dodržovali ti slabší, to vše pro zachování dobytého území. Pod nesmírným tlakem globální nivelizace a s dokonalou souhrou státního aparátu se český národ postupně vytrácí ze světových dějin. Ale není vše ztraceno.

Český člověk stále žije a je mezi námi. Malinkatá zátoka je nám deltou, říčka mocným tokem, jezero širým mořem. Jsme bez touhy dobývat, vykořisťovat, kolonizovat. Nemáme žádného Spidermana, Supermana, Herakla. Nejsme nositeli dědičného hříchu. Jedinečný a vzácný biotop, který je vsazen do České kotliny, odolává nájezdům sofistikovaných duchovních invazí. Palisáda není dosud zborcena. Duch českého člověka totiž měří zcela jiným metrem, kde neplatí jen nemilosrdné fyzikální zákony peněz. Český člověk, to je národní svéráz. Na lvy nedá, v čínské draky nevěří, nebije se do prsou, zato se rád napije a tu a tam si bouchne do stolu v hospodské krčmě; samotná radost je jakoby ukryta v nás samých, a ne v symbolech. Nevěříme státu, nevěříme státním institucím, nevěříme státním úředníkům, a proto nevěříme ani v žádné národní zájmy. Jsme velmi pragmatičtí a lidští; tíhneme mírně k anarchii, ale ta se stává spíše kořením, které dodává životu tak příjemnou chuť, bez kterého přece žádné božské jídlo nemůže chutnat opravdu božsky. Malé se nám zdá nesmírně něčím obrovským, a titánské nicotným. V České republice najdete zkrátka docela jiný duševní habitus; život natěsnaný, ale útulný.

Ferdinand Peroutka: „Vskutku, tato země ještě neřekla, co chtěla říci a co, nepochybujeme, jednou řekne. Myslíme však, že to, co říkají a dělají dnešní politikové, není to, co země chce říci. A víme, že země tím dříve promluví své pravé slovo, čím pevněji lidé, kteří ji obývají, budou stát při svých ideálech, a čím méně budou zamlčovat touhu po lepším. „

Antonín Švehla: „Musíme vydržet, aby se na nás zase nezapomnělo, jako se na nás zapomnělo roku 1648. Tehdy se o nás na mírové konferenci v Osnabrücku ani nemluvilo.“ A zapomnělo se na nás opět roku 1938 v Mnichově.

Pravděpodobnost pravděpodobnosti, že bude český národ zrazen opět, ponechám na uváženi samotného čtenáře. Ale nyní je potřeba, aby český národ opět nabyl ofensivního brusu; ze světových otázek udělat otázky své, a naše otázka česká musí se stát otázkou světovou. V dnešní globalizované době už to nejsou zdroje, které limitují rozhodování, ale prim hraje samotné rozhodování, které zdroje vytváří.