Od útlého mládí se zajímám jen o hady. Stali se mou vášní. Chovám přátelské hady, se kterými se mazlím, i nebezpečné, se kterými si hrát nemůžu. Pečuji o krajty, kobry, různé zmije a chřestýše, dokonce mám i mořského korálovce...
Celé dny dokážu jen tak prosedět a dívat se na své miláčky.
Když hladím jedovatého hada, nemohu se nabažit zvláštního pocitu, který mě přibližuje k něčemu tak záhadnému, jako je smrt. Stačí jediné kousnutí. Proto ve svém domě nemám žádnou protilátku. Schválně, jen abych si přítomnost smrti ještě více uvědomil.
V hadím jedu jsou látky, které v organismu vyřadí určité procesy a obsadí jejich aktivní centra. Třeba přeruší spojení, po kterém se předává kyslík do krve, a člověk se udusí. Různé jedy útočí na různá centra, ale v zásadě všechny hadí enzymy fungují jen po určitou dobu; několik minut. Tato doba však stačí na to, aby se kořist udusila nebo byla zcela paralyzována. Může také zemřít šokem, což ale pokládám za ošklivou smrt.
Při běžném úklidu v hadím království, se mi stalo něco velmi nepříjemného. Ucítil jsem nad kotníkem hadí kousnutí. Škubl jsem sebou a uviděl černou mambu, která se plazila rychle pryč, jako by se styděla za to, co provedla.
Bez protijedu mi zbývalo jen pár minut života. Co jsem mohl dělat? Protilátku jsem neměl a na přivolání pomoci nebyl čas.
Lehl jsem si pomalu na zem a čekal na smrt.
Při čekání jsem si vzpomněl, že v Indii jsou lidé, kteří se nechávají za peníze uštknout jedovatou kobrou. V průběhu svého řemesla se stali tito „kobraři“, tak si říkají, imunními. Za tučný příplatek se nechávají kousnout i do krku, ale to už je opravdu nebezpečné a jde jim o život.
Viděl jsem trochu rozostřeně a pociťoval záškuby, které vycházely z místa uštknutí a rozlévaly se v těle jako vlnobití. Byl to takový horký a kymácivý pocit. Velmi těžko se to k něčemu přirovnává.
Asi po třech minutách jsem se začal dusit a silně jsem se potil. V tomto kritickém okamžiku mi po břiše prolézal Bonifác. Je to škrtič, který sice dovede pěkně kousnout, ale jinak je neškodný, a já si uvědomil, že to byl on, který mně kousl.
Okamžitě se mi ulevilo a já cítil, jak se mi plíce nafukují jako balón a přistávám opět na zemi. Potom jsem vstal. Uštknutí pálilo a točila se mi hlava, ale jinak jsem se cítil v pořádku. Rozhodně jsem neumíral.
Černou mambu i Bonifáce jsem vrátil na svá místa, a odjel do nemocnice.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděl, že mě nekousnul Bonifác, ale africká černá mamba! Nasadili mi protilátky, ale ty už byly zbytečné. Když o tom teď přemýšlím, tak nebýt Bonifáce, byl bych mrtev.
