Bota, boty, botičky

„Co vás trápí?“ ptal se psychiatr své bohaté pacientky. „Jsem zásadová a vždy jsem na svých zásadách trvala a má tvrdohlavost byla v byznysu korunovaná úspěchem. Když si něco umanu tak to musím taky mít ... 

Když si něco umanu tak to musím taky mít, ať to stojí, co to stojí a to platí i pro můj soukromý život. Tak například mám 366 párů bot …“  

„To by přece neměl být problém, nebo ano?“ ptal se doktor.

„Těch botiček jsem měla přes tři tisíce. Musela jsem pro ně nechat postavit třípatrový dům, tak aby měl každý pár bot své místečko. Abych na všechny ty nádherné botičky pěkně viděla. Nechala jsem si pro ně vyrobiti osvětlené vitríny. V domku jsem se mezi střevíčky a botičkami cítila nádherně; jako v galerii. Ale trvalo mi celé věky, než jsem si vybrala ten správný pár a čas utíkal.

Chodila jsem pozdě na pracovní schůzky a já se začala podezírat z bláznovství. Proto jsem těch 3675 párů nádherných bot zredukovala na 366 tak abych měla jeden pár pro jeden den.“

 „Takže jste problém vyřešila.“ usmál se psychiatr a zapálil si cigaretu.

„Ale vůbec ne! Tak si představte, pane doktore, že jsem si dnes na svou krásnou nožku obula tyto úžasné lodičky s platinovým podpatkem …“ a paní Loubadová vystrčila pěknou nožku s platinový podpatkem. „Ale můžu je nosit jen dnes! Čekat rok, na to, abych si je mohla vzít na své nožky mi připadá příšerné. Chodí se v nich totiž úžasně!

Víte pane doktore, každá nová bota vždy nějaký ten den tlačí, než se rozchodí a já jich mám stovky a než je všechny rozchodím, budu už stařena.“

Doktor tipl cigaretu a pravil: „Zásada je zásada, s tím člověk nic nenadělá, leda že by chtěl.“