Na malém kopečku rostly dvě borovice. Byly stejně vysoké i stejně staré. Jedna rostla na východní straně, druhá na západní.
Borovice na západní straně si stěžovala, že ji ta druhá, přes dopoledne stíní, ta která rostla na východní straně, si stěžovala, na odpolední stín. Jedině ve chvíli, když bylo slunce vysoko nad obzorem, hádky na chvilku ustaly.
„Západní“ borovice pravila té „východní“: „Náš spor nemá konce, pojďme se společně zeptat větru, která z nás je na vině. Přece jen, když silně duje, dokáže rozhoupat každý stín. Je mocný, určitě bude vědět.“ A tak se i stalo, ale vítr, si se sporem nevěděl rady, a pravil: „Zeptám se slunce, o její teplé paprsky vám přece jde!“
Ale ani slunce nevědělo, která z borovic je na vině a pravilo: „Na všechny svítím stejně a žádnému místu neposkytuji zvláštní výhodu. Zeptám se neutronové hvězdy, která je mnohem starší než já, a říká se o ni, že je taky velmi moudrá.“ Ale ani neutronová hvězda si nedovedla se sporem poradit a zeptala se černé díry. Ta pravila:
„Řekněte borovicím, že hádky nemají a nebudou mít konce. Jejich kořen sahá hluboko, až k samotnému stvoření vesmíru. Nakonec se každý spor vypaří a zůstane jen láska. Ta se nedá rozdělit ani zničit. Tento kosmos zanikne a zanikne i se mnou, tak jako ty předcházející, ale láska vždy zůstane, aby stvořila další vesmír, z lásky.
Když si borovice uvědomí, jak je život křehký a může být každým okamžikem vyvrácen a zničen, budou si vážit každé kapky vody a každého slunečního paprsku. A když budou vědět, že ta druhá je důležitější, stanou se velmi krásnou bytostí a pocítí jiný druh síly a krásy."
Neutronová hvězda sdělila odpověď slunci, to ji předalo větru a vítr borovicím. A od té doby byly na sebe borovice hodné a rostly jako jedna bytost.
